Boy's Dream

Riziko povolání

"Otevři, prosím," šeptl pan Stark a zdálo se, že zní zoufale. Nevěřil jsem mu to. Spíš se bál, abych nikomu neřekl, že jsme se líbali a že jsem se vedle něho probudil v posteli. I když jsme se spolu nevyspali, stejně jsem si mohl vymyslet nějaké hlouposti a on by nemohl nic. Ale to bych mu nikdy neudělal.

Nic jsem mu nedopověděl a místo toho jsem v sobě dusil vzlyky. Ani nevím, proč mě to tak dostalo. Vždyť se nic nestalo.

Právě, že se nic nestalo.

"Pete, já teď odejdu, takže můžeš v klidu vyjít. Nebudu ti nic říkat, nebudu se tě dotýkat a ani o tom nemusíme nikdy mluvit. Zapomene, že se něco stalo," ozvalo se z druhé strany dveří po nějaké chvíli ticha. Dost mě to překvapilo. Už jsem si myslel, že odešel. Místo toho byl na druhé straně dveří a čekal, než vyjdu ven.

Znovu jsem mu nic neodpověděl. Nedokázal jsem přes sucho v krku mluvit. Stejně jsem nevěděl, co bych mu odpověděl. To co řekl, znělo jako jediné rozumné řešení. Jenže já na to nechtěl zapomenout. Bylo to až moc dokonalé a já byl na pár vteřin šťastný.

Nevím, jak dlouho jsem tam na ledové dlažbě seděl. Nakonec jsem slzy zahnal a koukal jsem před sebe do prázdna. Snažil jsem se získat odvahu k tomu, abych se konečně zvedl a odemkl dveře.

Po nějaké chvíli jsem se přeci jen odhodlal a zvedl jsem se. Umýval jsem si obličej, když jsem si všiml, že mám zarudlé oči. Možná jsem brečel déle, než jsem si myslel.

Doufal jsem, že pan Stark opravdu odešel. Nebyl jsem připravený o tom mluvit. Opatrně jsem otevřel dveře a naštěstí se zdálo, že jsem tady opravu sám. Na nic jsem nečekal, doběhl jsem si do ložnice pro boty a vydal jsem se k výtahu. Jakmile jsem stál venku na ulici, vydechl jsem úlevou. 

Rozešel jsem se do postranní uličky a přemýšlel jsem, co mám dělat dál. Pěšky bych byl doma za hodinu a půl. Peníze na hromadnou dopravu nemám a nebudu riskovat, že mě revizoři chytí. Jako spiderman se tam také nedostanu. Nemám masku a navíc je mi špatně.

Povzdechl jsem si a vydal jsem se domů pěšky. Doufal jsem, že se po cestě nic nestane. Dneska toho mám na přemýšlení víc než dost.

***

Už jsem byl skoro doma, když jsem uslyšel zoufalé volání o pomoc. Věděl jsem, že té ženě prostě musím pomoct. I přes bolest hlavy jsem se rozběhl směrem, odkud hlas vycházel. Lidé na ulici se nad voláním o pomoc ani nezastavili. Za to já jsem to slyšel až moc dobře. Možná to bylo tím, že mám lepší smysly, než ostatní.

Zarazil jsem se, jakmile jsem si všiml Flashe, který zrovna vycházel z krámu. Doufal jsem, že mě neviděl. Jakmile jsem znovu uslyšel ženský hlas, dal jsem se do pohybu a vběhl jsem do zapadlé postranní uličky. 

Hned jsem se naštval, jakmile jsem zpozoroval tři chlapy, kteří slizky osahávali jednu slečnu. Musel jsem rychle přemýšlet. Nemám masku, to se mi ještě nikdy nestalo. Ale asi to budu muset risknout. Nemůžu přeci jen tak odejít. Tahle slečna mě potřebuje. Potřebuje spidermana a já jí pomůžu. Musím to risknout. Musím to udělat i přes riziko odhalení.

"Hej! Nechte ji!" křikl jsem hlubším hlasem, než normálně. Docela jsem i díky rannímu pláči chraptěl, což se mi zrovna hodilo.

"Kluku! Vypadni!" odpálkoval mě jeden z nich. Já jsem se ale nenechal zastrašit. Pokud jsou tři na jednu, tak to jsou pěkní srabi.

"A já zase říkám tobě, ať vypadneš. Nech ji jít a třeba se vám nic nestane," odpovídal jsem zpět. Mezitím jsem se snažil vymyslet, jak je sakra přeperu. Měl jsem s sebou jen jeden zásobník s pavučinou, takže budu muset šetřit.

"Robe! Chyť ho! Zmlátíme ho taky, když si to tak přeje," zavelel jeden z nich. Vydedukoval jsem, že to bude jejich vůdce. Nenápadně jsem si sáhl do kapsy u kalhot a připravil si pavučiny.

Už byl skoro u mě, když jsem od něj uskočil. Rob se nejspíš naštval, protože se ke mně vydal jako nasupený býk. Adrenalin mi koloval celým tělem a já jen doufal, že se nestane nějaký velký problém. 

Muž mi chtěl dát pěstí, ale já jsem se mu vyhul. Rozběhl se za mnou. Otočil jsem se a střelil jsem mu na nohy pavučinu. Okamžitě spadl na zem. Využil jsem toho, že mu bude nějak chvilku trvat, než se z toho dostane, a rozběhl jsem se k zbylým dvěma mužům a slečně.

"Já jsem vás varoval," řekl jsem ještě, než jsem se přitáhl k budově a následně jsem jsem se zhoupl zpět k překvapeným mužům. Jednoho jsem srazil k zemi a pravděpodobně omdlel. Druhý asi pochopil, kdo jsem. Pustil vyklepanou slečnu a rozběhl se směrem k rušné ulici. Rychle jsem ho svázal pavučinou, takže spadl na zem.

"Jste v pořádku?" zeptal jsem se slečny, která se na mě dívala jak na svatý obrázek. 

Sakra, sakra, sakra. Ona zná můj obličej. Ví, kdo jsem. Sakra, sakra!

"Mohla-mohla byste si to nechat pro sebe? Kdo jsem?" zeptal jsem se jí. Stejně nezná moje jméno, ale musel jsem se ujistit. Kdyby o tom začala mluvit, možná by to někomu došlo. Pracuji u pana Starka a co si budeme nalhávat, moc lidí v mém věku pro něj nepracuje.

"Ur-určitě! Moc ti děkuji! Zachránil jsi mi život! Nevím, co bych bez tebe dělala," začala brečet a já jsem se pousmál. Sebrala si kabelku, kterou jí předtím muži museli sebrat. 

"Děkuji. Ať se ti daří," rozloučila se a rychlým krokem se slzami v očích se vydala do ulice. Rozběhl jsem se s tím, že skočím na budovu a rychle zmizím z místa činu, než si mě někdo všimne. Už jsem skoro vystřelil pavučinu, když mě zarazil známý hlas.

"Ty-ty jsi spiderman?!" křikl Flash a já málem narazil do budovy.