Boy's Dream

Kamarádi

Se zvoněním jsem vběhl do třídy. Ignoroval jsem intenzivní pohled Flashe a sedl jsem si na své místo vedle Neda. Cítil jsem na sobě víc pohledů, než jen mého nejlepšího kamaráda a rivala. Asi všechny zaujal můj, teda vlastně tety, svetr.

"Co to máš na sobě?" zeptal se mě překvapený Ned místo pozdravu. Hned jsem zčervenal.

"Ehm... Co?" dělal jsem blbého a sám jsem rychle zkontroloval své oblečení. Nevím, co se mu nezdá. Sice na sobě mám dámský svetr, ale stejně to nejde poznat a navíc je hezký.

"Proč máš na sobě svetr? Nikdy předtím jsi ho na sobě neměl," upozornil mě můj kamarád. Chvilku jsem přemýšlel, co mu na to mám odpovědět. Má pravdu. Vždy na sobě mám jen triko a když je zima tak mikinu.

Jenže jsem nikdy předtím neměl krk zabarvený do fialova...

"Chtěl jsem změnu," zalhal jsem mu a začal jsem si z tašky vyndavat věci na dějepis. Nevím, proč jsem si připravoval, když stejně budu celou hodinu spát.

"Co včera?" změnil téma Ned a v očích mu jiskřilo. Opravdu ho zajímalo, co se mezi mnou a Tonym stalo. Vypadal, že se nedočkavostí zblázní.

"Nic," pokrčil jsem rameny a začal jsem si v prstech nenápadně žmoulat triko. Byl jsem hrozně nervózní a doufal jsem, že to na mě nepozná.

"Jak jako nic?" nadzvedl obě obočí. Snažil jsem se co nejrychleji vymyslet nějakou výmluvu, ale naštěstí mě zachránil přicházející učitel.

"Minulou hodinu jsme si povídali o důležité etapě dějin člověka. Jak jsem řekl, klasicismus se vyznačuje-" začal něco mlít, ale já ho neposlouchal. Opřel jsem si hlavu o lavici a snažil jsem se neusnout. 

Už jsem skoro usínal, když jsem ucítil dloubnutí na boku. Hned jsem se přestal válet na lavici a naštvaně jsem se podíval na Neda.

"Co je?" sykl jsem na něj značně naštvaně. Málem se mi podařilo usnout, ale on mě prostě musí probudit.

"Co ten včerejšek?" šeptl potichu. Povzdechl jsem si. Ať jsem tenhle rozhovor odkládal jakkoliv, stejně to nemá cenu, protože tohle je Ned a ten musí vědět vždycky všechno...

"Nic se nestalo," pokrčil jsem rameny a doufal jsem, že už to nebude řešit.

"Nic? Ani jste si nepromluvili?" divil se a já si znovu povzdechl. Raději bych teď poslouchal děják, než se mu zpovídat. 

"Jo, to jo," protočil jsem očima. Co si myslí, že jsme tam dělali? Spali spolu?

Taky že jo...

"A?" nutil mě dál mluvit. Rychle jsem se snažil vymyslet co nejpravděpodobnější lež.

"Ehm... Vyříkali jsme si to," zahuhlal jsem. Snažil jsem se získat co nejvíce času na vymyšlení nějaké výmluvy.

"No a dál?" začal ztrácet trpělivost a já se mu nedivím. Opravdu si s odpovědí dávám na čas.

"Řekl mi, že jsem to špatně pochopil. Že není na kluky a že jsem na něj moc mladý. Konec příběhu," pokrčil jsem rameny a v duchu jsem si pogratuloval. Už mi vymýšlení lží jde pořád víc a víc.

"Je to blbec. Hlavně si z toho nic nedělej," poplácal mě Ned po ruce. Smutně jsem přikývl. Kdyby jen věděl, jak moc šťastný teď jsem. Kdyby jen věděl, že se mi splnil můj sen...

"Pánové nám k tomu chtějí něco říct?!" vrátil mě do reality hlas učitele. Okamžitě jsem zakroutil hlavou na nesouhlas a hlouběji jsem se zavrtal do židle. Dějepisář už to naštěstí dál nerozváděl a raději vykládal svojí nudnou látku.

Nakonec jsem přeci jen usnul. Vzbudil mě až zvonek a šťouchání do boku.

"Petere! Vstávej!" mumlal si pro sebe Ned a dále se mě snažil vzbudit. Zvedl jsem hlavu a rozhlédl jsem se kolem sebe. Moc lidí už tady nebylo.

"Vždyť jsem vzhůru," zamumlal jsem a opravdu jsem se zvedal. Vzal jsem si všechny věci a s Nedem po boku jsem opustil učebnu. Stále jsem byl dost ospalý, ale nějak se mi podařilo dojít do další učebny a po cestě do nikoho nevrazit.

Při sedání na židli jsem zapomněl na neutichající bolest v zadku, takže jsem neudržel tiché syknutí. Bohužel to neušlo mému kamarádovi. Hodil po mně tázací pohled a já hned zbělal. Hned to jsem měl obličej plný červené barvy. Nesnáším červenání.

"Pete? Nechceš mi něco říct?" nadzvedl Ned jedno obočí. 

"Spadl jsem," zahuhlal jsem a odvrátil jsem od něj pohled. Vadil mi jeho intenzivní pohled. 

"Jo jasně. Na klín pana Starka," zasmál se a já mu hned rukou zacpal pusu.

"Nekřič! Jsi normální?!" šílel jsem. Jestli to někdo slyšel...

"Husť mhě!" zamumlal mi do dlaně. Opatrně jsem ruku vrátil na lavici, přesto jsem byl připravený ho v případě potřeby znovu umlčet.

"Takže jste spolu spali?!" zeptal se mě hned, co mohl mluvit. Zbělal jsem ještě víc a znovu jsem se díval někam jinam. Jak jsme se k tomu mohli vrátit? Jak na to mohl přijít?! On je asi fakt Sherlock...

"Ne."

"Tak proto máš ten svetr! Ty tam máš cucáky!" jásal Ned a hned se mi snažil podívat pod límec. Instinkty mě nezradily a já se mu hladce vyvlékl. 

"Můžeš toho nechat? A přestaň mluvit tak nahlas," procedil jsem skrz zuby. Panikařil jsem? Hrozně moc.

"Nevěřím, že jsi se s ním fakt vyspal," pokračoval Ned a já si složil hlavu do dlaní. Tohle je v háji. Nikdy se to neměl dozvědět. A přesto máme tuhle konverzaci.

"Nevyspal," snažil jsem se lhát, i když to nemělo smysl.

"Mohl jsi mi to říct," pokrčil rameny, ale bylo mi jasné, že ho to opravdu mrzelo. Jenže já mu to nesměl říct.

"Kdyby se něco stalo, tak ti to řeknu," lhal jsem dál. Mrzelo mě to, ale Tony to řekl jasně. Musí to zůstat jen mezi námi.

"Jo jasně. Nikdy předtím jsi mi nelhal... Nevím, co se s tebou stalo," šeptl poslední větu a mě to zamrzelo víc, než jsem si byl schopný připustit.

Nic jsem mu na to neodpověděl. Neměl jsem co. Nesmím mu říct pravdu, ale lhát mu také nechci. Nemůžu za to, ale stejně za to budu trpět.

Po hodině se Ned zvedl a bez jediného slova odešel. Zvedl jsem se a chtěl jsem se za ním rozběhnout. Do cesty mi ale vlezl Flash.

"Parkere! Jdeš s námi?" zavolal na mě. Už jsem se nadechoval, že odmítnu. Naštěstí jsem si vzpomněl, co za hrozné tajemství ví. Přikývl jsem a bylo mi jasné, že Neda naštvu ještě víc. Ale vysvětloval jsem mu. Třeba to pochopí...

Nebo si bude myslet, že jsem mu lhal i o tomhle...

Zbytek dne dopadl tak, že se mi Ned vyhýbal a já jsem se vyhýbal jemu. Přestávky jsem trávil s Flashem a jeho partou. Byl jsem kvůli tomu smutný. Tak moc, že jsem zapomněl na plány, které jsem měl na odpoledne.

Vyšel jsem s Flashem ven před školu hned, co nám skončila poslední hodina. Byl jsem tak hrozně šťastný, že škola pro dnešek skončila. 

"Takže v pátek u mě doma?" ujišťoval se můj nový kamarád, nebo co Flash je... Přikývl jsem na souhlas. Vůbec se mi na nějakou jeho stupidní párty nechtělo, ale neměl jsem na výběr. 

Už jsem si bral kolo, když jsem si všiml drahého auta, které parkovalo přes dvě parkovací místa. Úplně jsem zapomněl, že mě měl Tony vyzvednout.