Boy's Dream

Kamarád = hádka?

"Dobrý den. Mám tady balíček pro Pe-Pit-" začal mluvit pan pošťák. Protočil jsem očima.

"Peter," pomohl jsem mu a on se slabě usmál. Asi nejsem jediný, kdo má blbý den.

"Ano. Pro Petera Park-Perk-"

"To jsem já," přerušil jsem ho dřív, než mohl mé jméno zkomolit ještě víc. 

"Výborně. Tak tady máte," dal mi do ruky malou krabičku, otočil se a vydal se pryč.

"Počkejte! Já jsem si ale nic neobjednával. Asi máte blbého Petera Parkera. Tohle je omyl!" křikl jsem na pošťáka. Pán se na mě otočil a podíval se do nějakých papírů. Chvilku v nich četl, poté pohled opět zvedl.

"Ne, jsem tady správně. Balíček už je zaplacený," odpověděl mi rychle a já se to snažil zpracovat. Já nikdy balíčky nedostávám. Natož pak zadarmo. Bude to asi nějaká past, jinak si to vysvětlit neumím.

"Kdo je odesílatel?" zeptal jsem se ještě. Dost mě to zajímalo. Smrdělo to nějakým zločinem. Zrovna teď jsem na řešení nějakých záhad neměl náladu.

"Nevím a i kdybych to věděl, tak Vám to říct nemohu. Omlouvám se, už musím jít," řekl pán a odešel. S malým balíčkem jsem se vrátil za Nedem, který v kuchyni natahoval krk, aby zjistil, co se děje.

"Co to máš?" zeptal se mě téměř okamžitě, co jsem se vrátil. Pokrčil jsem rameny a balíček jsem položil na stůl.

"Nevím... Ale jdu to zjistit," řekl jsem jen a opatrně jsem začal krabičku otevírat. Bál jsem se, že to vybouchne, začne hořet, nebo že na mě něco skočí. Ale nic takového se nestalo. Místo toho jsem koukal na logo Stark Industries.

"Co to je?" zeptal se Ned a došel ke mně. Nic jsem mu neodpověděl. Dal jsem na stranu papír s logem a nahlas jsem zalapal po dechu. 

"Ty jsi si koupil mobil a nic jsi mi neřekl?" divil se Ned. Hodil jsem na něj nechápavý pohled.

"Kde bych na to asi vzal?" zeptal jsem se ho a znovu jsem přesunul pozornost na telefon. Už teď mi bylo jasné, že ho půjdu vrátit. Nechci od nikoho nic dostávat. Pokud ho vrátit nebudu moct, tak ho prodám, koupím si levnější a zbytek peněz dám tetě.

Opatrně jsem mobil vzal do ruky a tím jsem odkryl další papír. Telefon jsem položil na stůl a vzal jsem si do ruky další vzkaz. Tentokrát byl psaný ručně a já tohle písmo neznal.

"Přečti to nahlas," pobídl mě Ned a já mu vyhověl.

"Petere, 

Jarvis mi řekl, že jsi si rozbil mobil... Mohl jsi mi to říct už včera. Možná by pak nedošlo k celému tomu nedorozumění,"  četl jsem a po téhle větě jsem se zasekl. Hned jsem věděl, že je to od pana Starka. Nevěděl jsem, jaké nedorozumění má na mysli. Jestli ten pozdní příchod nebo... Nebo to, co se stalo v tom pokoji.

"Dál?" zeptal se můj kamarád a tím mě vytrhl z přemýšlení.

"Promiň.

Už jsem ti to chtěl dát delší dobu, ale pořád je to v DEMO verzi a snažil jsem se to co nejlépe vylepšit. Je to první produkt z řady, kterou bych chtěl brzy pustit do světa. Telefon má místo baterky ten samý reaktor, který mám v laboratoři a který mi pohání obleky. Jádro dokáže udržet energii a také ji vyrábí. Bude ti stačit ho nabíjet jen jednou týdně. Snad ti poslouží dobře.

T. S.

PS: Prosím nemluv s nikým o tom, co se stalo večer v pokoji. Promluvím si s tebou hned, co se vrátím domů." 

Dočetl jsem a zamrzl jsem na místě. Opravdu mě dárek potěšil, ale asi si ho nebudu moct nechat. Je od něj opravdu milé, že mi to dokonce poslal sám a ještě ke všemu mi napsal dopis. Přesto mě trápily ty poslední dvě věty.

"Co?! O čem to mluví? Pete! Co se stalo v pokoji?!" začal šílet Ned. Nic jsem mu na to neřekl. Místo toho jsem si šel konečně dát to jídlo, které mělo být má večeře.

"PARKERE! Já tu s tebou mluvím!" rozčiloval se můj jediný kamarád a naštvaně mě sledoval, jak jsem se začal ládovat těstovinami.

"Slyšel jsi, co jsem říkal? Psal mi, ať o tom s nikým nemluvím," odsekl jsem a dál jsem jedl. Ned naštvaně dýchal a sedl si přede mě. Celou dobu, co jsem jedl, si mě vražedně prohlížel.

"Ale já jsem nikdo! Komu bych to asi říkal? Jsi můj jediný kamarád a ty už to víš, takže to nemám komu vykecat," začal znovu, jakmile jsem dojedl. Jídlo jsem mu nenabídl. Kdyby měl hlad, tak si sám něco vezme. Už jsem na to takhle zvyklý. Chová se tu jako doma.

"A co ti mám jako říct? Koukali jsme se na film," vyprskl jsem a rozešel jsem se do pokoje. On samozřejmě hned za mnou. V duchu jsem se modlil, ať už to neřeší, ale to je prostě on... On vždycky musí všechno řešit.

"A dál?" nadzvedl jedno obočí a sedl si na zem naproti mě. Já mezitím vytáhl krabici s legem a vysypal jsem kostičky na koberec.

"Usnul jsem a opřel jsem si hlavu o jeho rameno. Stačí?" protočil jsem očima a doufal jsem, že mu to bude stačit. Vždyť to přeci zní věrohodně, ne?

"To není všechno," vztekal se a já na pár vteřin zavřel oči, abych se uklidnil.

"Je to všechno," odpověděl jsem mu a opravdu jsem doufal, že mi uvěří. Neuvěřil.

"Není! To by ti nepsal, ať to nikomu neříkáš a ty bys kolem toho nedělal takové drama," mračil se Ned a u toho začal skládat kus vesmírné lodi, kterou už jsme několikrát stavěli. Ani jednomu z nás to ale netrápilo.

"Tak jsme se vykousli. Stačí?!" křikl jsem na něj a hned jsem toho zalitoval. Opravdu jsem si to chtěl nechat pro sebe.