Boy's Dream

Světla

"Promiň, musím jít," ozvalo se z dálky. Pomaličku jsem začínal vnímat realitu, ale z části jsem byl stále v říši snů.

"Petere?" promluvil na mě milý hlas. Rozespale jsem se rozhlížel kolem sebe. Naštěstí jsem se stále nacházel na gauči, ale sedělo se mi mnohem lépe. Hlavu jsem měl opřenou o nějaké topení a neustále jsem cítil příjemnou vůni, která se mísila s cigaretovým odérem.

"Hmm?" zabručel jsem a oči jsem znovu zavřel. Nechtěl jsem se probudit, ale asi jsem neměl na výběr. Něčí prsty mi prohrábly vlasy a já jsem se spokojeně usmál. Bylo mi až moc příjemně.

"Nechceš jít spát na nějakou normální postel? Ne, že bych tě chtěl nějak obtěžovat, ale už mě to rameno docela bolí," zasmál se ten stejný milý hlas a já jsem se snažil přijít na to, kdo to je.

Opatrně jsem začal otevírat oči. Chvilku trvalo, než jsem si zvykl na tmu. Jakmile jsem se rozkoukal, otočil jsem hlavu a lekl jsem se, jelikož jsem měl obličej plný vlasů.

Rychle jsem se posadil normálně a tím jsem se přestal opírat o jeho rameno. Až teď jsem pochopil, kdo ten hlas byl a co předtím říkal. Dostal jsem mini-infarkt.

"Om-omlouvám se," dostal jsem ze sebe. Teď jsem byl za tmu rád, jelikož jsem měl úplně rudý obličej.

Nijak na to neodpověděl. Zdálo se mi, že si povzdechl, ale to se mi nejspíše jen zdálo. Odsunul jsem se od pana Starka, jelikož jsem se k němu ve spánku nejspíše trochu přiblížil. Ta představa mi vháněla další odstíny červené do obličeje.

"Ehm... Klidně budu spát tady na gauči," šeptl jsem. Nevěděl jsem, co má v plánu a dost jsem se toho bál. Pan Stark si mezitím stoupl a já se na něj raději nedíval. Zdál se o dost klidnější, než předtím, ale stále byl trochu naštvaný. Nedivím se mu. Možná bych mu už mohl říct o tom mobilu, ale raději to nebudu znovu vytahovat.

"Blbost. Mám tu ještě jednu ložnici. Ráno tě odvezu domů, ať si můžeš vzít věci. Klidně tě pak hodím i do školy, pokud budeš chtít. Jarvis mi řekl, že máš kolo ve škole," informoval mě a já dostal další malý infarkt. Nikdy si nezvyknu, že díky své umělé inteligenci ví skoro všechno.

"Děkuji," šeptl jsem a myslel jsem to vážně. Pořád tak nějak nechápu, proč je najednou tak milý. Proč se mnou vůbec zahazuje svůj drahý čas?

"Tak pojď," vyzval mě, když jsme si znovu dívali do očí až moc dlouho. Vstal jsem a následoval jsem ho. Snažil jsem si zapamatovat, kudy jdeme. Byla docela tma, jelikož hlavní osvětlení nesvítilo. Viděli jsme jen díky malým žárovkám, které byly zabudované v podlaze. Zářily modře, takže to vypadalo opravdu nádherně. Ale teď jsem neměl čas přemýšlet nad tím, jak krásné to tady je.

"Tak tady to je. Kdyby se něco dělo, tak na mě zavolej a já hned přiběhnu," nařídil mi, jakmile jsme došli k nějakým dveřím. Opatrně jsem kývl hlavou. Nedokázal jsem si představit, že by přišel, kdybych ho v noci zavolal.

Pan Stark se rozešel někam pryč a já raději zalezl do pokoje. Rozsvítil jsem si a rozhlédl jsem se kolem sebe. Všechno vypadalo draze, ale já už jsem se ani nedivil. On prostě musí ukazovat všude a všem, že má peníze. Moc nechápu, jak se tady může mít dobře. Vždyť to tady vůbec nepůsobí, jako by to byl něčí domov. Je to tu až moc chladné. 

Došel jsem k posteli a sundal jsem si tričko. Složil jsem ho a položil jsem ho na zem. Kdybych byl doma, tak ho někam odhodím, ale tady jsem na návštěvě. Sundal jsem si i kalhoty, protože byly hrozně nepohodlné. Rychlým krokem jsem se vydal zhasnout světlo. Už jsem byl skoro u dveří, když se otevřely.

"Mladej? V kolik tě mám vzbud-" říkal pan Stark, zatímco otevíral dveře. Vešel dovnitř a já do něj, ač nerad, vrazil. Než jsem se nadál, spadl jsem na zem. Bolestně jsem sykl, jelikož se mé tělo pořád nevzpamatovalo z toho, jak jsem schytal ránu od toho mimozemšťana.

"Opatrně," šeptl docela vystrašeným hlasem pan Stark. Natáhl ke mně ruku a já ji nejistě přijal. Pomohl mi na nohy, ale ruku nepouštěl. Prohlížel si mě a já jsem se znovu cítil opravdu odhalený. Nevěděl jsem, co mám dělat. Chtělo se mi utíkat pryč a přitom jsem nikam nechtěl odejít. Až moc mě k sobě přitahoval.

"Já-já... Om-omlouvám se," dostal jsem ze sebe. Sice jsem spadl na zem já, ale jeho to taky muselo pěkně bolet.

"Neomlouvej se," zakroutil hlavou a přitom se mi díval do očí. Občas pohledem uhnul někam jinam, ale převážně se mi díval do očí. 

"Na-na co js-jste se ch-chtěl ze-zeptat?" šeptl jsem. Hrudník se mi zvedal opravdu rychle a srdce mi vynechávalo údery. Nechápal jsem, proč u sebe stojíme v takové blízkosti.

"Proč chodíš polonahý?" zeptal se mě a jeho chraplák byl najednou výraznější, než normálně. Nevěděl jsem, proč. Možná jsem ho znovu naštval. Asi určitě jsem ho znovu naštval. To je totiž to, co já dělám nejlépe...

"Já... Světlo... Ne-nevím... Já-já," snažil jsem se mu to vysvětlit, ale byl jsem tak moc v rozpacích, že jsem nemohl. Pan Stark nadzvedl jedno obočí, ale jinak nic nedělal. Stále mě držel za ruku. Jemně a přitom tak silně, že bych se mu nevytrhl, ani kdybych chtěl.

"A to nemůžeš jít zhasnout oblečený? Musíš mi to dělat tak těžké?" vydechl a já poprvé ucítil vůni alkoholu smíšeného s cigaretami. Začal se ke mně přibližovat hlavou a já nevěděl, co se děje. Panikařil jsem. Nikdy jsem v takové situaci nebyl. Teď už ani nebyl čas přemýšlet.

Pan Stark si opřel své čelo o mé a zavřel oči. Já jsem je zavřít nedokázal. Prohlížel jsem si jeho dokonalou tvář. Možná jsem měl uskočit, utéct... Možná jsem měl udělat něco. Ale já nebyl schopný žádného pohybu. Byl jsem až moc paralyzovaný.