Boy's Dream

Ebony Maw

Vyjeli jsme z města a pokračovali jsme dál. Cítil jsem, že se nebezpečí blíží. I pan Stark byl stále více napnutý, ale snažil se to zahnat další sklenkou tvrdého alkoholu. Raději jsem mu nepřipomínal, že by neměl zachraňovat svět, když bude ožralý. Nemělo to cenu.

Přestože jsem se opravdu obával, nemohl jsem se dočkat, až nějaká ta akce konečně začne. Raději budu, když se něco bude dít, než když budu nervózně vyčkávat a čekat na to, co se zase pokazilo... Chtěl jsem bojovat. Tedy, pokud mě k nějaké té akci pustí.

"Mladej, opravdu se nepouštěj do něčeho nebezpečného," povzdechl si šéf, jakmile auto zastavilo. Už jsme byli daleko za městem.

"Víte, že to slíbit nemůžu," řekl jsem pravdu. Moc dobře ví, že nebudu sedět na zadku, zatímco oni budou bojovat.

"Tak alespoň neumírej. Bylo by to těžké vysvětlování," falešně se usmál a vystoupil z auta. Já jsem také na nic nečekal a brzy jsem stál na obrovské planině.

Už tu vedle sebe byl nastoupený zbytek teamu. Black Widow v její černé kombinéze. Hawkeye s lukem v ruce a se šípy na zádech. Captain Amerika v tom svém směšném oblečku. Thor mezi námi nebyl. Hlídal svého bratra na Asgardu, nebo co. Pan Baner u nás také nebyl. Ztratil se při poslední velké akci, kterou Avengers měli. Od té doby je považován za mrtvého. Neznal jsem ho, ale i tak mě to mrzelo.

Hned mi došlo, že jsem se pořád nepřevlékl. Rychle jsem ze sebe shodil civilní oblečení a nasadil jsem si kuklu. Všem jsem jim ty krásné kostýmy záviděl. Já měl jen něco, co jsem se snažil ušít. A taky to tak vypadá.

"Už jsme si říkali, jestli plánujete přijet ještě dnes," zasmál se Cap, který si nás všiml jako první. Zbytek se na nás otočil a bylo na všech vidět, že se jim trochu ulevilo.

"Klid. Mladej si jen zapomněl obleček doma," ozval se robotický hlas mého šéfa a brzy mi do vzorného pole vlezl železný oblek. Sklopil jsem pohled na zem. Jednou v životě mě potřebují a já jsem to zase pokazil.

Ještě Black Widow chtěla něco říct, ale přerušil nás obrovský vítr. Captain ji schoval za svůj štít. Sám ho nepotřeboval, protože díky svým schopnostem byl schopný vítr ustát. Hawkeye vzal nějaké drápy a zabodl se s nimi do země. Díky tomu neodletěl.

Za to já jsem začal ztrácet půdu pod nohama. Už jsem si myslel, že se mnou ten vítr hodí někam o zem, když jsem zády narazil do kovového brnění. Hrozně jsem se lekl, ale dost jsem si oddychl, když se kolem mého těla obmotaly železné paže. Alespoň na chvilku jsem se cítil v bezpečí.

Chtěl jsem se zeptat, co způsobuje ten vítr. Zrovna v tu chvíli jsem si všiml divné věci na obloze. Nikdy jsem neviděl nic takového. Velké železné kolo se snášelo k nám. Bylo velké a když myslím velké, tak bylo obrovské. Dech se mi z toho zadrhával.

Vítr pomalu přestával, ale i tak jsem se z objetí odtáhnout nesnažil. Všichni vypadali tak klidní, ale já jsem se div nervově nezhroutil.

'Kolo' zůstalo létat několik stop nad zemí. Otevřely se nějaké dveře a brzy před námi stál zvláštní muž. Tedy, on vlastně nestál. Také se vznášel, ale to mi nepřišlo podstatné. Zvláštní byla jeho šedivá až bledě fialová pleť. Také jeho vystouplé čelo nebo křivé ruce. Vypadal opravdu děsivě. O to víc, že jsem nikdy předtím neviděl nic, co by nebylo ze Země.

"Zdravím vás, pozemšťané," začal mluvit muž a mě osobně překvapilo, že mu rozumím, "můžete poděkovat všemocnému Thanosovi, nejsilnějšímu tvoru ve vesmíru, který mě poslal, abych vám oznámil tuto radostnou zprávu. Brzy vás navštíví a udělí vám milost. Rad-"

"Drž už hubu a vypadni. O žádnou milost nestojíme!" křikl můj šéf a pustil mě. Došlo mi, proč. Stoupl jsem si vedle něj a byl jsem připravený na boj.

"Radujte se a těšte se na návštěvu. Užívejte si milosti, která se vám dostává," mlel si muž dál své.

"Pane, okamžitě odejděte. Nechceme si s Vámi začínat válku," začal mluvit Steve, který měl stále chladnou hlavu a snažil se být diplomat.

"Žádná válka nebude," pokračoval muž, který už byl docela naštvaný, že mu pořád někdo kazí proslov, "až odsud budu příště odcházet, tak na Zemi bude o polovinu životů méně. Musíte být nevýslovně šťast-"

"Já na to seru a klidně válku začnu!" ztratil nervy pan Stark a po muži střelil ránu. Co nikdo nečekal bylo, když se nekonal žádný výbuch. Tedy vlastně konal. Železné brnění se rozlétlo do všech stran a všude bylo hrozně kouře. Ten muž zachytil ve vzduchu střelu a vrhl ji zpět.

Strhla se bitva, ale já jsem se jí nezúčastnil. Rychle jsem doběhl k panu Starkovi, který ležel v kráteru a snažil se popadnout dech. Začal jsem mu mlátit do zad a po pár ránách se nadechl. Děkovně se na mě usmál, než zmáčkl nějaké tlačítko a během několika sekund na sobě měl nové brnění.

Teď už jsem se konečně do boje zapojil. Házel jsem na muže pavučiny. Moc dobře mi to nešlo, protože se přímo bravůrně vyhýbal všem útokům. Bylo mu jedno, že na něj útočí několik hrdinů a k tomu malý kluk. Já. Vždycky vše vykryl.

Jako první odpadla Black Widow. Uhodil ji Stevovo štítem přímo do hlavy. Bál jsem se, že to nikdo z nás nepřežije. Bojovali jsme už několik minut a stále jsme ho nedokázali ani škrábnout.

Střelil jsem po tom muži další síť, jelikož byl ke mně zády, tudíž mě nemohl vidět. Opak byl pravdou. Rychle se otočil a moji pavučinu poslal jedním pohybem úplně jiným směrem. A to přímo na pana Starka. Ve stejnou chvíli mu zpět posílal jeho střelu. V hlavě jsem měl ten nejhorší scénář, který se mohl stát.

Proto jsem se jedním skokem dostal před nic netušícího Iron mana a zavřel jsem oči. Jako první mě svázala má vlastní pavučina a jako druhé jsem uslyšel výbuch, ucítil neskutečnou bolest a viděl tmu.