Boy's Dream

Rány a škrábance

Zhluboka jsem se nadechl a vzduch s obtížemi vydechl. Dýchat šlo těžce, ale šlo to. Vnímal jsem, jak mám domlácené celé tělo. Proto jsem jen v klidu ležel a snažil jsem se vůbec nehýbat. Věděl jsem, že by to až moc bolelo.

Chvilku jsem přemýšlel, proč mám vůbec celé tělo zmlácené. Flash mě přeci nestihl zmlátit, protože  pro mě přijel pan Stark. A pak jsme jeli někam daleko. Vesmírná loď. Super týpek. Střela, která mě zasáhla...

Otevřel jsem oči a prudce jsem se posadil. Okamžitě jsem toho zalitoval, protože mi celým tělem projela obrovská bolest.

"Hej! Hej Pete, lehni si a zůstaň v klidu," ozval se jemný chraplák a hned na to mě velká dlaň zatlačila zpět do matrace. Nebránil jsem se, protože ležet bylo rozhodně příjemnější. 

"Co-co se stalo?" zeptal jsem se osoby, která stále měla stále svoji dlaň jemně položenou na mé hrudi.

"No to mi řekni ty. Kdy tě napadlo, že budeš mít sebevražedné sklony?" ozvalo se uchechtnutí. Zvedl jsem těžká víčka a snažil jsem se zaměřit na osobu, která u mě pravděpodobně klečela.

"Pa-pane Starku?" dostal jsem ze sebe ztěžka. Rozkašlal jsem se z toho, jak jsem měl vyschlo v krku. Teplá ruka z mého rychle se zvedajícího hrudníku zmizela. Byl jsem z toho smutný, ale nebyl čas to řešit. Na to mě až moc pálilo v krku. 

Netrvalo ani pár vteřin, než jsem ucítil skleničku na rtech. Ústa jsem otevřel a nechal jsem vodu, aby mi sklouzla do krku. Jakmile jsem se napil, bylo mi mnohem lépe.

"Opatrně," znovu na mě promluvil chraplavý hlas. Až teď jsem si uvědomil, že znovu sedím. Druhá osoba mě přidržovala a nyní i pomáhala si opět lehnout.

"Pa-pane S-starku?" znovu jsem to zkusil. Hlava mi třeštila a celý svět se točil.

Hlas mi znovu neodpověděl. Ale mě bylo jasné, že to je on. Jeho osobitou vůni bych poznal všude. I přes bolest hlavy mi byl jeho hlas povědomý.

"V klidu lež a spi. Jsi v bezpečí," šeptl pan Stark a já mu na to nebyl schopný nic odpovědět. Oči jsem měl zavřené a pomalu jsem usínal. Ještě, než jsem se propadl do světa snů, jsem ucítil prsty, které si začaly hrát s mými vlasy. Spokojeně jsem se pousmál a konečně jsem usnul.

Když jsem se probudil, cítil jsem se mnohem lépe. Rozhlédl jsem se kolem sebe a povzdechl jsem si, když jsem zjistil, že jsem v pokoji sám. Ale moc jsem se nedivil. Proč by někdo jako jen pan Stark seděl nad někým, jako jsem já? 

V hlavě jsem měl snad milion otázek, ale neměl jsem nikoho, kdo by mi na ně odpověděl. To byl důvod, proč jsem opatrně vstal. Celé tělo mě bolelo, ale dalo se to přežít. Stejně jsem neměl na výběr.

Zděsil jsem se, když jsem si všiml svého oblečení. Neměl jsem na sobě svůj oblek. Místo něho jsem byl navlečený v černém triku, které mi bylo opravdu veliké. Samozřejmě mi bylo jasné, kdo je jeho majitel.  Vonělo úplně stejně jako pan Stark.

Rychle jsem se podíval na nohy. Zčervenal jsem, když jsem na sobě měl svoje tepláky, které jsem si u pana Starka před dvěma měsíci zapomněl. Abych se přiznal, tak mě to potěšilo. Myslel jsem si, že to vyhodil.

Trošku jsem se uklidnil, protože jsem na sobě stále měl spodní prádlo, takže mě člověk, který mne převlékal, neviděl nahého. Byl jsem si jistý, že to byl nějaký pracovník pana Starka.

Nevěděl jsem, kde jsem. Všechno okolo mě byla už na první pohled hrozně drahé. Pomalým a kulhavým krokem jsem se dostal ke dveřím, které jsem opatrně otevřel.

Bál jsem se, aby na mě odněkud neskočil mimozemšťan a nenakladl do mě vajíčka. Místo toho jsem stál v obrovské místnosti. Na jedné straně byl obývák, zatímco na druhé byla kuchyně, ve které si zrovna někdo vařil vodu v rychlovarné konvici.

"Pete! Nemůžeš se tu takhle potichu pohybovat! Chceš snad, aby měl stařík infarkt?!" řekl pan Stark, který se zády opíral o kuchyňskou linku. Teď jsem to byl já, kdo se lekl.

"Om-omlouvám se," dostal jsem ze sebe a chtělo se mi hrozně kašlat. Měl jsem krk v jednom ohni, stejně jako zbytek těla.

"Člověk si dojde uvařit ranní kafe a ty se tu mezitím začneš procházet," kroutil hlavou pan Stark. Sklopil jsem pohled. Nevím proč, ale styděl jsem se za sebe. Očividně jsem ho naštval. Nedokážu na jeho věčně přítomném vážném obličeji poznat, kdy si dělá srandu a kdy to myslí vážně.

Opravdu jsem se lekl, když jsem ucítil ruku na zádech. Uslyšel jsem zvonivý smích. Ani jsem se nemusel rozhlížet. Díky schopnostem jsem věděl, že pan Stark stál přímo vedle mě.

"Neboj se. Já ti ubližovat nebudu. Ještě ke všemu, když si mi zachránil život, za což ti ale v žádném případě neděkuji, protože jsi u toho mohl umřít," říkal pan Stark a u toho měl stále dlaň jemně položenou mezi mými lopatkami.

"Ale Vy-vy jste taky mohl umřít. A Vy jste důležitější, než já," šeptl jsem a pohled jsem stále zavrtával do země. Dlaň z mých lopatek zmizela. Bylo mi jasné, proč. Určitě musí jít dělat důležitější věci na práci.

Ale pan Stark neodešel. Místo toho mě opatrně chytil za bradu a donutil mě, abych k němu zvedl pohled. Stál pár centimetrů ode mě a upřeně se mi díval do očí.

"Pete, tohle už nikdy, slyšíš? NIKDY! Neříkej! Nejsi důležitější než já. Nic není důležitějšího, než ty. Kdyby tam měl někdo umřít, tak bych to byl já. Ty máš celý život před sebou. Ještě máš na práci mnoho věcí. Umírání není mezi nimi. Už mě prosím nikdy neupřednostňuj. Vždycky mysli nejdřív na to, abys byl v bezpečí ty," řekl pan Stark a u toho se mi stále díval do očí. Lhal bych, kdybych řekl, že mě jeho slova nedojala.

Stále jsme nepřerušovali oční kontakt. Pohled nabíral na intenzitě a já měl pocit, že mi vidí snad až do vnitřku duše. Pan Stark pohledem sklouzl z mých očí na moje rty. A to byl moment, kdy pustil moji bradu a o tři kroky couvl.

"Ehm... Asi by sis měl jít ještě lehnout," dostal ze sebe a šel si zalít kafe vodou, která se mezitím dovařila.