Boy's Dream

Masáž

"Ehm... Cože?" zalapal jsem po dechu. Tohle se mi jen zdá. Zase si za tím představuji něco, co tam není...

Snažil jsem se uklidnit svůj rychle se zvedající hrudník. Nedokázal jsem od jeho očí odtrhnout pohled. Jejich hnědá barva mě až moc fascinovala.

Po mé reakci se mu v očích zablýskalo, ale nic neřekl. Polkl jsem a roztřesenýma rukama jsem opatrně chytil lem trička. Cítil jsem na sobě jeho intenzivní pohled, ze kterého jsem padal na kolena. Nechápal jsem, proč se na mě dívá takovým způsobem. Vypadal skoro, jako když jde šelma na lov.

Zničeho nic sebou cukl, otočil se a vyběhl z místnosti. Zaraženě jsem sledoval dveře, ve kterých zmizel. Nakonec jsem si jen povzdech a triko sundal. Čekal jsem, než se uráčí vrátit. Nikdy jsem se necítil odhalenější. A rozhodně mi to nebylo příjemné.

Netrvalo dlouho a vrátil se. Hned jsem si trochu oddychl. Bál jsem se, že mě tady nechá... Hned jsem ucítil smradlavý kouř cigaret a znovu se kolem nás vytvořilo napětí, které začalo vyplňovat místnost. Pan Stark vypadal klidně, ale zorničky měl stále rozšířené. Už se na mě nedíval tak, jak předtím. Teď se na mě koukal, jako by mě chtěl mít co nejrychleji z krku. 

Přišel až k posteli a jí si až teď všiml, že má v ruce lékárničku. Znovu jsem si oddychl. Nevím, na co jsem předtím myslel. Asi jsem se bál, že mi chce... něco udělat. Ale to by on nikdy neudělal. Nebo v to alespoň doufám.

Stále v tichosti se v lékárničce začal přehrabovat. Začínala mi být zima, ale raději jsem nic neříkal. 

"Bolelo tě dneska něco?" zeptal se odtažitě a já znovu posmutněl. Nevím, proč jsem si myslel, že o mě má strach...

"Ne-ne," zalhal jsem a on to okamžitě poznal. Nevím, jak to dělá. Buď neumím lhát, což mi přijde nepravděpodobné, protože tetě lžu pořád. Hrdý na to nejsem... Nebo umí odhalit jakoukoli lež.

"Ne? Takže když se tě teď dotknu, tak to bolet nebude?" zeptal se mě a já málem neudržel zalapání po dechu. Pan Stark měl v očích mnoho jiskřiček, které jsem nikdy předtím neviděl.

"Ne," lhal jsem dál. Nevím, proč. Samozřejmě, že mě to bude bolet. Mám po celém těle obrovské modřiny. Asi mě zajímalo, jestli si jen dělal srandu, nebo to myslel vážně. Nevím, co z toho jsem chtěl víc.

Pan Stark se slabě usmál jedním koutkem a opatrně se k mému boku začal přibližovat dlaní. Jakmile se svými prsty jemně dotkl modřiny, zasyčel jsem bolestí. Opravdu to bolelo. Zároveň jsem ucítil pocit uvolnění, který jsem nikdy předtím necítil.

"No vidíš. Kdybys nelhal a nebyl nezodpovědný, tak už to máš ošetřené a díváme se na film," zašeptal a rukou ucukl zpět ke svému tělu. Už jsem se chtěl omluvit, když mě předběhl.

"Neomlouvej se. Nechci to slyšet. Už jsem slyšel dost," povzdechl a já ho raději poslechl. Sice jsem mu to ani nevysvětlil, ale respektoval jsem jeho přání. 

Trošku vyděšeně jsem ho sledoval, když vyndal z lékárničky nějaký krém. Bál jsem se, že to bude bolet.

"Když to bude pálit opravdu hodně, tak řekni a já přestanu," nakázal mi pevným hlasem a já nejistě přikývl.

Nanesl si na ruce onen krém a opatrně mi ho začal roztírat po všech modřinách. Bolelo to, studilo to a pálilo to zároveň. Kousal jsem se do rtu, abych toho vydržel co nejvíc. Brzy bolest přestávala a já jen vnímal jeho hbité prsty, které se jemně dotýkaly mého těla. Bylo to tak moc příjemné, že jsem zavíral oči.

"Bolí tě to?" zeptal se mě docela vzdálený hlas. Otevřel jsem oči a chvilku jsem mžoural. Pan Stark pokračoval v předchozí činnosti a já nevěděl, co mu mám odpovědět. Nemohl jsem mu říct, že jsem se pod jeho doteky roztápěl. Že jsem se nikdy necítil uvolněněji.

"Už-už ne," odpověděl jsem potichu. Bál jsem se, aby se mi netřásl hlas. Měl jsem malý chraplák. Asi z toho, jak jsem málem usnul. Teplé ruce zmizely z mého těla a já se snažil udržet v sobě nesouhlasné zabručení.

"Řekl bych ti, ať sem zajdeš zítra. Chci si být jistý, že se ti to lepší. Ale asi pro tebe prostě dojedu, protože jsi nezodpovědný a já nemám v plánu promarnit další den čekáním na tebe," řekl a já opatrně zakýval hlavou. Samozřejmě, že mě jeho slova mrzela. Ale nemohl jsem s tím nic udělat.

"Tak se obleč a pojď do obýváku. Tvoje teta už ví, že přespáváš," dodal a vydal se ven z místnosti. Lékárničku vzal s sebou a já znovu nebyl schopný jakéhokoliv pohybu. Opravdu mi teď Anthony Stark masíroval tělo? A opravdu se mi to líbilo?!

Nakonec jsem si tričko oblékl a opatrně jsem se vydal do útrob jeho domu. Je hrozně zvláštní, že jsem byl v této budově snad každý den, a přesto mi to tady přijde jako úplně cizí místo. Ještě aby ne. Jsem tady v tom patře podruhé v životě.

Rozešel jsem se k místu, kde jsem si myslel, že je obývák. Cestou jsem procházel kolem velkých oken. Poskytl se mi nádherný výhled na město. Je hrozně zvláštní, jak veliké a přitom tak malinké je. Díky výšce jsem viděl mnohem dál, než normálně. A musím uznat, že mi to bralo dech.

Všiml jsem si i balkónu, na kterým se nacházel pan Stark. Opíral se o zábradlí a díval se na zářící město. V jedné ruce držel cigaretu a ve druhé telefon. Pravděpodobně s někým volal. Nervózně si poklepával nohou, což u něj není normální. On nikdy není nervózní. 

Ještě chvilku jsem stál a pozoroval jsem jeho dokonalé křivky. Jeho hnědé vlasy, se kterými si hrát vítr. Dokonce mě fascinoval kouř z cigarety, který vydechoval. Sice mi nevadí, že kouří. Vím, že kouří. Ale asi jsem ho to nikdy pořádně neviděl dělat. 

Nakonec jsem se musel pohnout. Nevím, jak bych mu vysvětlil, že jsem ho pozoroval. To se ani vysvětlit nedá. Jsem asi nějaký postižený. Akorát si tím ubližuji.

Obývák jsem našel celkem rychle. Sedl jsem si na gauč a zavrtal jsem se do něj, co nejvíce to šlo. Čekal jsem, než přijde. Čekal jsem a čekal jsem...