Boy's Dream

Pakt s nepřítelem

"Ty to asi vážně děláš pro všechny ty lidi, co?" divil se Flash a já se smutně pousmál. Samozřejmě, že jsem to dělal pro lidi. Ono to ani jinak dělat nejde. Rozhodně ne takovou dobu. Jestli to někdo dělá kvůli slávě, tak není superhrdina, ale superzáporák.

"Dělal jsem," šeptl jsem a podíval jsem se na nebe. Teď bych si přál prostě odletět někam daleko a od problému utéct...

"Před pár minutami to vypadalo, že stále pomáháš," uchechtl se můj sok a já znovu začal rychle mrkat, abych zahnal nové slzy. Nesnáším, že mě všechno takhle rozbrečí. Vždyť jsem jenom přišel o činnost, která mě naplňuje a o smysl života. Nic tak hrozného se nestalo...

"Proč bys končil?" pokračoval s vyzvídáním Flash. Vůbec jsem nechápal, že pořád mluví. Nikdy nevypadal na člověka, který by si rád povídal. Nikdy jsme se takhle dlouho nepovídali.

Nikdy předtím nevěděl, že jsi superhrdina.

"Protože to všem vykecáš a to bude můj konec?" vyjel jsem na něj a konečně jsem zahnal slzy. Propálil jsem ho naštvaným pohledem, ale hned jsem se začal dívat na své prsty.

"Nebude to tvůj konec. Stejně všichni ví, kdo je Iron man. Captain Amerika, ... Nějakej malej kluk nikoho nebude zajímat," vysmál se mi do obličeje, ale vůbec mě tím neuklidnil.

"Můžu být v teamu, protože mě nikdo nezná. Je tak lehčí udržovat mě v bezpečí. Když budu odhalený, tak s tím buď budu muset skončit, nebo mě někam ukryjí... Nebo to ukončím sám," řekl jsem mu pevným hlasem, ale tu poslední větu jsem zašeptal.

"Proč bys měl být v nebezpečí?" stále nechápal, ale nesoudil jsem ho. Nemůže vědět, co všechno mi hrozí.

"Kdyby si chtěl zabít někoho z Avengers, koho bys zabil? Vojáka, který má v sobě super sérum, cvičené špiony, Hulka, boha, muže v obleku nebo malého kluka, co chodí na střední?" zeptal jsem se ho. Dle jeho výrazu mi bylo jasné, že to pochopil.

"Nemluvím o médiích. Nemohl bych dělat nic. Pořád bych měl všechny za zadkem. Stejně, jako má Steve a-"

"Neříkej mi, že se s nimi znáš. Podle mě kecáš. V žádném teamu nejsi," prskl a já protočil očima. 

"To přeci není podstatné ne? Jezdím na stejné mise, jako oni. Čekají, než mi bude osmnáct. Poté už budu oficiální člen. Ale teď už je to stejně jedno. Nebudou mě chtít, když přijdu o nejlepší zbraň, co mám. Soukromí," dostal jsem ze sebe a už jsem byl dost podrážděný.

Na to mi už nic neřekl. Dlouhé minuty jsme seděli vedle sebe a dívali se na ulice pod námi. Byli jsme potichu. Oba jsme měli hodně věcí na zpracování.

"Tak se zvedej," řekl nakonec Flash a já se na něj nechápavě podíval.

"Nekoukej tak a vezmi mě dolů," sykl a sám si stoupl. Byl jsem dost zmatený, ale udělal jsem, oč žádal. Pevně jsem ho chytil a během několika vteřin jsme stáli ne zemi. Přistání bylo trochu tvrdší. Nejsem zvyklý na tak velkou váhu.

"Uvidíme se zítra ve škole. Připrav se," řekl s ďábelským úsměvem a chtěl se rozběhnout pryč.

"Počkej!" křikl jsem na něj a naštěstí se otočil.

"Ne-nepřijdu zítra do školy. Už ni-nikdy tam nepřijdu," řekl jsem mu pravdu. Pokud to někomu řekne, tak mě S.H.I.E.L.D. sbalí dřív, než si toho někdo všimne.

"Přijdeš," procedil skrz zuby a rozběhl se pryč.

"Nikomu to neřeknu, když budeš spolupracovat," dodal ještě a zmizel v ruchu velkoměsta. Zůstal jsem stát na místě a neustále jsem přemýšlel o jeho slovech. Dost jsem se bál, co má v plánu. 

Nakonec jsem se přeci jen rozešel domů. Když jsem přišel do bytu, teta tam nebyla. Podíval jsem se na hodiny a dost jsem se lekl. Hlásili, že je něco po čtvrté odpoledne. Asi jsme nahoře seděli déle, než jsem si myslel.

Pro jistotu jsem si zapnul televizi a nechal jsem běžet zprávy. Jestli tam o mně někdo něco řekne, tak chci utéct dřív, než se to dostane k někomu z S.H.I.E.L.D.u. Naštěstí o mně nepadlo ani slovo, takže jsem byl trochu klidnější. Přesto jsem večer usnul s obavami.

Celé ráno jsem se klepal. Hrozně jsem se bál, co se stane ve škole. Nechápal jsem, co má Flash v plánu. Na druhou stranu jsem potřeboval vidět Neda. Nevím, co mám dělat. Všechno v mém životě se bortí. Potřeboval jsem slyšet nějaká slova útěchy od mého nejlepšího kamaráda.

Kolo jsem si nebral a místo toho jsem do školy běžel. Potřeboval jsem ze sebe vybít energii a stres. Když jsem dorazil na parkoviště před školou, všiml jsem si Flashovi partičky. Ignoroval jsem je a místo toho jsem hledal mého jediného kamaráda. Našel jsem ho, když si zrovna zamykal kolo na stojanu. Otočil se na mě a usmál se. Vydal se za mnou a já za ním, když mi cestu zatarasila partička tyranů.

"Petere, jdeš?" zeptal se mě Flash a já nechápal, co se děje. Můj sok kývl hlavou ke dveřím do školy. Měl jsem knedlík v krku. Pomaličku mi docházelo, co se děje. Podíval jsem se zpět na Neda, který mi znovu zamával.

"Ehm... Jo," dostal jsem ze sebe. Vzpomněl jsem si na jeho slova, když jsme se včera loučili.

"Nikomu to neřeknu, když budeš spolupracovat."

 Odtrhl jsem pohled od mého kamaráda a vydal jsem se do školy s partičkou lidí, které z celého srdce nenávidím. Byl jsem opravdu rád, že jsem neviděl Nedovo ublížený výraz. Asi by mě to zničilo. Budu mu to muset po škole vysvětlit. Tedy hned, co přijdu ze stáže. Sice mi pan Stark řekl, že chodit nemusím, ale já stejně přijdu. Pokud mě vyhodí, tak půjdu do ulic. Dlouho jsem nikomu pořádně nepomáhal.

Došli jsme až do třídy. Chtěl jsem si sednout na svoje klasické místo, když jsem ucítil tlak na zádech. Flash mě tlačil do zadní části třídy, kde vždycky sedí. Posadil se na své místo a naštvaně se na mě díval. Jen tak jsem tam stál a nevěděl jsem, co mám dělat.

"Okamžitě si sedni," rozkázal mi a já tak dost neochotně udělal. Hrozně jsem se bál, když se nahnul k mému uchu.

"Říkal jsi, že tě zničí, když někdo zjistí tvoje prašivé tajemství. Pleteš se. To já tě zničím. Uvidíme, jak moc si svého tajemství vážíš. Je to jen na tobě. Dovolíš mi to říct a nechám tě být. Nedovolíš mi to a bude z tebe troska dřív, než s tebou skončím," zašeptal mi do ucha. Poté se odtáhl a s nevinným úsměvem čekal na začátek hodiny.