Boy's Dream

Staří a noví přátelé

Chtělo se mi brečet, ale nesměl jsem ukázat slabost. Nevěděl jsem, co se mnou má Flash v plánu, ale rozhodně ho to nemůže bavit dlouho. Navíc nic nemůže být horšího, než že se svět dozví o mém tajemství. Pokud to bude opravdu moc špatné, pořád mám kolem sebe team superhrdinů a dokonce i bohů. Nemůže mi ublížit...

Zazvonilo na hodinu a spolu se zvoněním do třídy vešel Ned. Podíval se na mě smutným pohled a brzy pohled odvrátil. Sedl si do naší lavice a vytáhl si věci. Bylo mi jasné, že si s ním musím co nejdříve promluvit. Jinak to dopadne špatně. Nemůžu ho ztratit. Je to jediné, co mě drží nad vodou. 

Vůbec jsem nevnímal výklad učitelky. Celou hodinu jsem koukal do stěny a přemýšlel jsem nad vším, co se právě děje. Snažil jsem se seřadit všechny problémy, které mám. Nakonec jsem usoudil, že nejhorší je problém s nějakým tím Thanosem. Dělo se toho tolik, že jsem na to málem zapomněl. Poté je Flash, následovaný panem Starkem. Jako poslední, jsou moje lži, které tetě neustále vykládám...

"Jdeš? Nebudu tu na tebe čekat celý den," odfrkl si Flash a konečně mě tím vytrhl z přemýšlení. Nepřítomně jsem přikývl a společně jsme vyšli z učebny. Ned už se ani neobtěžoval s čekáním. Asi mu došlo, že se s ním dnes bavit nebudu. Modlil jsem se, aby nebyl naštvaný.

Chtěl jsem se vydat k další učebně, když mě Flash za triko zatáhl k východu. Nechápavě jsem se na něj podíval. Nic mi ale neřekl a nakonec jsme skončili před školou. Už zde byla celá jeho parta. A každý z nich v ruce držel cigaretu. Chtěl jsem utéct. Opravdu jsem chtěl. Tohle se mi vůbec nelíbilo. 

"Dáš si?" zeptal se mě někdo z party a podával mi cigaretu. Zakroutil jsem hlavou. Nikdy jsem nekouřil a nikdy ani nebudu. Je to hrozné svinstvo a nechci s tím mít nic společného. 

"Tvoje blbost," pokrčil dotyčný rameny a dál kouřil tu svou. Znechuceně jsem je všechny sledoval. Nechápal jsem, proč jsem tu s nimi musel být. Flash si také zapálil a začal si s ostatními povídat. Vůbec jsem je neposlouchal. Chtěl jsem odejít, ale nemohl jsem. Přežiji tenhle jediný den a pak mi dá pokoj. Přeci nebude mít v partě tak nepopulárního člověka, jako jsem já. 

Zajímalo mě, kolik lidí zde bylo z donucení, stejně jako jsem tu byl já. Došel jsem názoru, že budu jediný. Vůbec jsem k nim nepatřil a někteří mi to dávali dost dobře najevo skrz nenávistné pohledy. Jenže Flash je kápo. Pokud mě v partě bude chtít, tak mu proti tomu nesmějí nic říct. Alespoň tohle jsem pochytil za tu dobu, co jsem na střední.

Zbytek dne se vezl ve stejně špatném duchu. Všude jsem musel chodit s tou pitomou partou. Vůbec se mi mezi nimi nelíbilo, ale neměl jsem na výběr. Dokonce i na oběd jsem musel jít s nimi. Ned tam nebyl a mě to znovu zamrzelo. Opravdu si s ním musím promluvit. Hrozně moc potřebuji jeho rady. On by věděl, jak se z toho mám dostat. On by věděl, jak mám řešit celu tu situaci s panem Starkem...

"Flashi?" zeptal jsem se ho, jakmile skončila škola. Otráveným pohledem se na mě podíval. 

"Co chceš?" prskl a já se nad jeho slovy málem přikrčil. Sice bych ho dokázal přeprat, ale má mě v šachu.

"Ehm... Ne-nemohl bych už zítra normálně sedět s Nedem?" vykoktal jsem otázku. Nechápu, jak jsem se do takové situace dostal. Jsem přeci svobodný občan. Můžu se bavit s kým chci.

Nemůžeš, protože teď musíš poslouchat Flashe.

Byl jsem tak moc naštvaný. Kdo si myslí, že je? Nejsem žádný jeho majetek, tak proč mi rozkazuje a dělá mi takové věci?

Docela dlouho přemýšlel. Najednou se hrozně mile usmál, až jsem se lekl.

"Promiň. Nějak nevím, co mě to popadlo. Samozřejmě, že s ním můžeš sedět. Co bych to byl za kamaráda, kdybych ti něco zakazoval?" pořád se usmíval a já vůbec nechápal, co se to s ním stalo. Ale nestěžoval jsem si. 

"Ehm... Tak dobře. Ahoj," rozloučil jsem se s ním a rychle jsem se vydal směr domov. Stále jsem byl zaskočený z toho, že se nazval mým kamarádem. 

Po cestě jsem se rozhodl zavolat Nedovi. Bál jsem se, že mi to nezvedne. Dost jsem si oddychl, když jsem uslyšel jeho hlas.

"Co potřebuješ?" zeptal se dost chladně. Opravdu mě to mrzelo. Musím to s ním co nejdřív urovnat.

"Promluvit si. Můžeš přijít ke mně domů?" řekl jsem a doufal jsem, že přijde. 

"Vždyť už tu jsem," povzdychl si a já se musel usmát. Nikdy by se na mě nevykašlal. Hovor jsem ukončil a mobil zandal do kapsy Zrychlil jsem krok a brzy jsem byl před domem. Ned už opravdu seděl na schodech a naštvaně mě pozoroval.

"Můžeš mi říct, co to dneska bylo?" prskl na mě hned, co mě zpozoroval. Vzal jsem ho za rameno a rychle jsem ho dotlačil dovnitř.

"Tady ne," šeptl jsem a zatáhl jsem ho do bytu. 

"Ahoj kluci! Jak jste se dneska měli? Nemáte hlad?" přišla k nám teta hned, co jsem za námi zabouchl dveře.

"Ahoj. Dobře a ne," rychle jsem jí odpověděl a rozešel jsem se do pokoje. Ned si ještě něco s tetou řekl, ale brzy se ke mně připojil. Zamkl jsem dveře a doufal jsem, že teta nic neuslyší.

"Tak začni," řekl Ned a stál s rukama zkříženýma na prsou. Nervozitou jsem si začal žmoulat tričko v prstech.

"Flash to ví," šeptl jsem a sám jsem tomu stále nemohl uvěřit. Ze všech lidí, na to musel přijít zrovna Flash...

"Co ví?" nechápal, ale naštvání z něho začalo opadávat.

"Ví, že jsem spiderman," vysvětlil jsem mu a poslední slovo jsem zašeptal. Opravdu nepotřebuji, aby to zjistila i teta.

"Cože?!" vykřikl přes celý dům.