Boy's Dream

Válka nekonečna

Vyčkával jsem, než Tony začne akci. Začal si povídat s tím mimozemšťanem. Chtěl jsem jít zasáhnout, ale věřil jsem, že to Tony zvládne. 

Jakmile Ebony proletěl dírou v lodi, kterou udělaly ve zdi lasery vystřelené z obleku Iron mana, vyskočil jsem zachránit pana Čaroděje, který se nebezpečně rychle blížil k trhlině. Vystřelil jsem po něm pavučiny a bezpečně jsem ho dostal zpět do lodi. Zjistil jsem, že má tenhle oblek další úžasnou vychytávku. Jsou v něm zabudované nějaké pavoučí nohy, které mi pomáhají držet stabilitu. Opravdu nechápu, kde jsou uložené.

"Zdar, my se ještě neznáme," šel jsem se představit panu Čaroději, ale místo toho jsem mluvil na letící plášť.

"Musíme tu loď otočit," konstatoval pan Čaroděj, který stál o několik metrů dál. 

"Jo a teď chceš utéct," odfrkl si Tony a kolem pana Čaroděje prošel.

"Ne, jen chci chránit ten kámen," bránil se muž a já vůbec nevěděl, o jakém kameni to mluví. 

"A já zase chci, abys mi poděkoval. Do toho, čekám," řekl Tony a rozešel se k něčemu, co vypadalo jako velké okno. Šlo přes něj vidět do daleké galaxie. Zmocňovala se mě panika. Jsme opravdu daleko od domova...

"Za co? Za vystřelení do vesmíru?" zasmál se pan Čaroděj. Pohledem jsem přeskakoval z jednoho na druhého.

"Kdo zachránil ten váš magický zadek? Já," prskl Tony a já se chtěl ozvat. Taky jsem pomáhal. Nakonec jsem se rozhodl, že se do jejich hádky plést nebudu.

"Vážně nechápu, jak se vaše ego může vejít do té zbroje," dál se mu vysmíval pan Čaroděj a já se musel pousmát. Něco na tom bude.

"Uznejte to, měl jste zmizet, když jsem vám řekl. Chtěl jsem vás chránit, ale odmítl jste," rozčiloval se Tony a já stále neměl ponětí, co se tady děje.

"Na rozdíl od ostatních, já pro vás nepracuji," ušklíbl se pan Čaroděj a Tonyho tvář ztvrdla. Takhle s ním ještě nikdo nikdy nemluvil. Možná Steve, ale ten má moc dobré srdce a tohle by si nedovolil.

"A právě proto teď trčíme tady! Na létajícím donutu, tisíce kilometrů od domova a úplně bez pomoci!" vysvětloval Tony a snažil se udržet si svůj klidný výraz.

"Já pomáhám," konečně jsem se přihlásil o slovo. Tonyho oči se do mě okamžitě zaryly. Díval se na mě opravdu zle, až mi z toho píchlo u srdce.

"Ne, jsi přítěž. Teď se baví dospělí," sykl a já rychle začal mrkat. Tohle bolelo.

"Pardon, jsem zmaten. Jaký je mezi vámi vztah? Kdo to je, to je váš panoš?" zeptal se pan Čaroděj a ve vesmírné lodi zavládlo ticho. Teplota stoupla na bod mrazu a napětí mezi námi se razantně zvýšilo.

Podíval jsem se na Tonyho a on se podíval na mě. Čekal jsem, že se ozve. Že mu třeba řekne pravdu. Tady na nás stejně nikdo nepřijde... Jenže pravdu o čem? Nic mezi námi není. Bylo někdy?

"Ne," řekl jsem nakonec já, protože Tony mlčel až moc dlouho. Ticho bylo už moc divné a až moc podezřelé.

"Peter, těší mě," představil jsem se mu a podal jsem mu ruku. 

"Doktor Strange," představil se a já o krok couvl zpět.

"Jo my používáme přezdívky? V tom případě jsem Spiderman," vypnul jsem hruď a byl jsem rád, že se konečně někomu ukázat jako superhrdina a ne jako ňouma Peter.

"Ta loď drží stálý kurz. Jede na autopilota," promluvil Tony a upoutal tak naši pozornost.

"A lze ji ovládat? Letět domů?" zeptal se Strange. Tony mu neodpověděl a raději si prohlížel plechovou stěnu.