Středozemě v nebezpečí - část 5. - Návrat ztraceného

1. kapitola

Elwing

Hodiny plynuly a cesta nás pomalu přiváděla do tajemných končin v podhůří. Hory se před námi tyčily v celé své děsivé kráse. Od začátku výpravy již uběhl dlouhý třetí den. Nyní přicházela hluboká noc a my s Liamem jsme seděli v úkrytu z větví několika nízkých lísek. Oheň jsme si rozdělat nedovolili, na prvním místě byla bezpečnost. 

"Už jsme docela blízko," prohlásil Liam opřený o jeden z kmenů. "Předpovídám, že u hradeb Isengardu budeme zítra okolo poledne." 

"To zní dobře. Konečně bychom mohli potkat něco zajímavějšího než veverky," podotkla jsem unaveně. 

Úředník se usmál. "Toužíš po velkém dobrodružství?" 

Povytáhla jsem obočí. "Neříkej mi, že tobě tahle nuda vyhovuje." 

S odpovědí si dal docela načas, ale mně to nevadilo. Seděli jsme tu jen, abychom oddálili spánek. "Hmm, neřekl bych, že mi přímo vyhovuje, to ne. Prostě se takhle cítím jistý, rozumíš? Nemusím se bát o svůj život ani mít obavy z nepřítele. No a nedej bože, kdyby se něco stalo tobě. Takhle je to jednoduše v pořádku." 

Dívala jsem se, jak rýpe spadlou větví v zemi. Možná měl pravdu. Nuda je v tomto případě vítaná. Po chvíli se mi myšlenky rozutekly různými směry. Vzpomněla jsem si na jednu věc. 

"Liame? Ráda bych se tě na něco zeptala." 

Znovu se usmál a natočil hlavu tak, aby na mě dobře viděl. "Jen se ptej." 

Nevěděla jsem jak to podat, poněvadž bylo celkem jisté, že odpověď nedostanu. Nemělo smysl chodit kolem horké kaše. "Na čem jste se domlouvali s Elfwinem? Muselo to být něco důležitého, když jste kvůli tomu proseděli dlouhé hodiny v jídelně. Neměla bych o tom také vědět?" 

Nervózně jsem sledovala jeho obličej. Oči mu na okamžik potemněly, najednou se zdál být opravdu vážný a možná trochu ustaraný. Děkovala jsem svému citu pro rozpoznávání výrazů v obličeji, protože jinak jsem se od něj nic nedozvěděla. 

"Promiň, Elwing, nemůžu ti o tom nic říct." 

Přikývla jsem, aby věděl, že jeho rozhodnutí chápu. I přesto jsem ovšem pokračovala. "Víš, není mi moc příjemné vědět, že v sobě držíš nějaké tajemství. Můžeš mi alespoň slíbit, že nejde o nic vážného?" 

Po zřejmém zvažování svých možností se Liam zvedl na kolena, vzal mé ruce do svých a nepřesvědčivě se usmíval. "Neměj strach, nejde o nic ohrožujícího." 

Naklonila jsem hlavu v lehké nedůvěře. Rychle svoji odpověď doplnil. "Ber to tak, že na tebe mám dávat pozor. Král si přeje, abys byla v bezpečí." 

Pochopila jsem, že je tahle konverzace u konce. Sklopila jsem oči a kývla. Liam pustil mé dlaně, aby si mohl sednout vedle mě. 

"Ale no tak, nebuď z toho smutná. Omlouvám se. Jednoho dne ti to prozradím, slibuju." Položil mi paži kolem ramen. 

Opřela jsem si hlavu o jeho hrudník. Cítila jsem, jak mu bije srdce, to bylo uklidňující. "Ne, ty se nemusíš omlouvat. Asi jsem jenom unavená. Máš přece právo na soukromí," řekla jsem tiše. 

Přivinul mě k sobě blíž a natáhl nohy před sebe. "Děkuju, že to chápeš." 

"Měli bychom si rozdělit hlídky, je hodně pozdě. Už na sebe ani nevidíme." Na důkaz svého tvrzení jsem dlouze zazívala. 

 Slyšela jsem, jak se tiše zasmál. "Víš co? Vezmu si první hlídku. Vzbudím tě zhruba za čtyři hodiny, ano?" 

Odtáhla jsem se, abych se na něj mohla podívat. "Vážně? Jsi úžasný, děkuju."