Středozemě v nebezpečí - část 5. - Návrat ztraceného

7. kapitola

Emcee

Vstal jsem a chvíli vůbec nevěděl, kde to jsem. Brzy jsem si rozvzpomenul na události předešlého dne. Bron ležel na zemi u dveří a zvedl hlavu, když si všiml, že jsem vzhůru. Děti hostitelské rodiny se ho bály, tak musel zůstat schovaný u mě. Podíval jsem se z okna, slunce už bylo vysoko na obloze. Snad nebude Elfwinovi vadit, že jsem zaspal. Rychle jsem se nasnídal, poděkoval rodině za vše a odešel hledat krále. 

Našel jsem ho procházet se po městě, usoudil jsem tedy, že jsem neprospal nic důležitého. "Ahoj, přišel sis vyčistit hlavu ranní procházkou?" přistoupil jsem k němu. 

"Ano, Emcee, je to tak. Teď když tě tu mám s sebou, zamysleme se nad další taktikou. Do hradu vedou jen dvě cesty na opačných stranách města, že?" 

Vybavil jsem si podobu plánu města a odpověděl: "Ano, je to tak. Jsou totožné, celá horní část je navržená symetricky." 

"Hmmm, dalo by se tedy předpokládat, že ji budou i symetricky bránit. Na obou koncích podobné jednotky." 

"Je to tak. A právě proto naoko zaútočíme vším na pravé křídlo, a když nepřítel zmobilizuje jednotky tam, udeříme zbytkem vojska na druhé straně." 

Král se kráčel dál beze slov. 

"Víš," promluvil konečně, "zdá se mi to nějaké moc jednoduché. Nemám z toho dobrý pocit." 

Na to jsem neměl čím odpovědět. Nejvyšší část hradu byla místem velkých záhad. Je dost možné, že právě tady se skrýval vůdce magických vojsk a nikdo z nás pořádně nevěděl, čeho je schopen. 

"Tak tedy počkáme. Jsme tu rozumně v bezpečí a můžeme prozkoumat místa, kudy zaútočíme." 

Elfwine zavrtěl hlavou. "Nic tam neuvidíme, Emcee. Jsou tam vysoké hradby, jediné, co uvidíš je brána. A my máme jen jedno beranidlo." 

Přikývl jsem. Absence druhého dobývacího stroje pro nás představovala velký problém. Důvodem byl nedostatek času pro výrobu i malé množství materiálu. 

"Souhlasím ale s tvým návrhem čekat. Armáda si musí pořádně odpočinout a já možná přijdu na jiné myšlenky," usmál se, "teď mě prosím omluv, jdu pokračovat v procházce. 

Po celý zbytek dne se nic nestalo. Shora se neozývaly žádné zvuky, nic, co by nasvědčovalo existenci nepřítele. Celé město bylo zahaleno děsivým klidem.

Elwing

Několik dalších dní uplynulo a my byli stále na cestě. Čím blíž jsme byli k cíli, tím horší počasí nás dohánělo. Mraky skutečně přicházely z jihu, vypadalo to tedy, jako bychom spolu závodili. Zatímco ještě včera bylo krásně slunečno, dnes celičký den jen pršelo a hřmělo. Brzy jsme byli úplně promočení, zatímco nás tíha mokrých zavazadel táhla k zemi. Snažili jsme se příliš často nezastavovat, protože by nám to jen uškodilo. Nikdo z nás nestál o ztuhlé svaly trpící v tomto chladu. Jedli jsme jen za pochodu, proto bylo naše tempo výrazně zpomaleno. Mí společníci byli zamlklí a já neměla energii jejich ticho přerušovat.

Dočkali jsme se další studené noci. První hlídku měl Liam, schovaný pod větvemi košaté lípy. Divila jsem se, že obrovské listy ještě pod těžkými kapkami neopadaly. Nevěřila jsem tomu, ale nakonec se mi podařilo usnout. Spánek to byl velice neklidný, i díky hlasitým hromům a bleskům, jenž osvětlovaly celou oblohu až k obzoru. Myslím, že se mi dokonce něco zdálo, ale když mě úředník po několika hodinách probudil, na nic jsem si nevzpomínala. Cítila jsem se rozlámaná, tlak vzduchu mi zatěžoval ušní bubínky. Snad uslyším blížící se nebezpečí, když jsem na tom takhle špatně. Bylo by hloupé, podlehnout nepozornosti jen kvůli bouřce.