Středozemě v nebezpečí - část 5. - Návrat ztraceného

9. kapitola

Elwing

Od mého kolapsu se toho událo opravdu hodně. Vědomí jsem nabyla vlastně jen o pár chvil déle, takže jsem nic zásadního nezmeškala. Jakmile jsem otevřela oči, vzpomněla jsem si, co se stalo. I nadále jsem byla ztuhlá, mráz mi nedovoloval rychlé pohyby, ale postupně jsem byla schopná, dát o sobě vědět Liamovi. Dotkla jsem se jeho ramene. Překvapeně se na mě podíval a zpomalil. 

„Elwing! Jsi v pořádku?" řekl ustaraně. 

Opatrně mě postavil na zem, aby si mě mohl lépe prohlédnout. Ani jsem se nezarazila nad nulovou citlivostí svých končetin, za poslední týdny našeho putování jsem si na takovou věc docela zvykla. 

„Já... já myslím, že ano," odpověděla jsem pomalu, jelikož jsem si nebyla jistá, zda dokážu vydat vůbec nějaký zvuk. 

„Co se tam nahoře stalo?" ptal se naléhavě, zatímco mi pomáhal udržet rovnováhu. 

Vzpomínka na tu chvíli ve mně vyvolala obrovský strach. „Netuším, Liame. Najednou jsem se nemohla hýbat a nemohla jsem na vás mluvit, ani jsem vás neviděla. A pak... moje srdce... ono se zastavovalo. Chtěla jsem vám to říct, ale nešlo to. Usínala jsem a bála jsem se,..." s každým dalším slovem jsem zrychlovala, jako bych měla poslední možnost něco říct. 

Naštěstí mě Liam brzy přerušil. Pevně mě objal a konejšivým hlasem ke mně promlouval. „Jsi statečná, všechno je to pryč. Jsem tu s tebou." 

Cítila jsem, jak mě opouští všechno napětí. Teprve teď jsem si všimla, že na nás padají těžké kapky deště. Nejspíš byl ledový, nedokázala jsem to rozpoznat. 

„Měl jsem o tebe vážně strach, víš?" pokračoval úředník měkce. „Byla jsi tak chladná. Bál jsem se, že mě tu necháš samotného." 

I jeho hlas byl nyní rozechvělý. Mrzelo mě, že si tím musel projít znovu. Byla to úplně stejná situace jako v Isengardu. Já zkolabovala, on mě jako zázrakem zachránil, aniž by věděl, jestli to vůbec můžu přežít. 

„Promiň," řekla jsem nešťastně. 

Odtáhl se, aby mi viděl do obličeje. Snažila jsem se potlačit slzy, jež se pokoušely prodrat na povrch. 

„Ale né, nebuď smutná. Trápí mě, když tě takhle vidím." Téměř šeptal, stále mě objímal a svými rty se lehce dotkl mého čela.

Za zády jsem uslyšela spěšné kroky. Vzápětí se ozval i šťastný hlásek naší společnice. „Elwing, ty ses nám vrátila!" 

Překvapivě velká síla mě odtrhla od Liama. Lexie se na mě radostně vrhla s širokým úsměvem ve tváři. „To je báječné! Měli jsme o tebe starost." 

Nemohla jsem si pomoct a úsměv opětovala. „Jsem ráda, že jsem znovu s vámi." 

Lehce jsem zavrávorala, když mě pustila. Mé nohy se ještě nevzpamatovaly. Oba dva mí společníci se ke mně vrhli, každý z jedné strany. 

„Lexie, teď není čas na klábosení, raději nám pověz, co jsi zjistila," pokáral dívku Liam přísným tónem. 

Ona si však nenechala nic takového líbit. „Já, že tu klábosím? Dobře jsem vás dva viděla. Dlooouho jsi tu s Elwing jen tak postával. Na něco takového jistě také není čas!" 

Její obhajoba mě upřímně pobavila. Kdyby nebyla taková zima, Liam by se jistě červenal. V těchto podmínkách si vystačil se zahanbeným sklopením očí a tichým mumláním. Rozhodla jsem se ho vysvobodit.

„A co jsi tedy vlastně zjistila, Lexie?" zeptala jsem se zvědavě.

Dívka okamžitě zvážněla. „Dostala jsem se až dolů pod horu. To, co se tam děje, se vám nebude zamlouvat."