Středozemě v nebezpečí - část 5. - Návrat ztraceného

36. kapitola

Elwing

Usadila jsem se před velkým oknem ve svém pokoji. Pode mnou bylo jezírko, stále nádherně modré. Připomínalo mi horké letní dny. V místnosti se teď lehce ochladilo, proto jsem si kolem sebe omotala vlněnou deku, kterou jsem objevila složenou na posteli. Byla čistě bílá a nádherně měkoučká. Musel mi ji sem donést Radagast. Vždycky ví, co by nám mohlo scházet, jak to jenom dělá? 

Přemýšlela jsem o blížící se cestě do Roklinky. Opravdu bych se měla bát? Samozřejmě se jedná o bitvu, není to zrovna bezpečné prostředí. Ale jdou tam moji přátelé, chci být s nimi. Chci pomoci obráncům a zároveň vyzvednout silmaril. I obyvatelé města trpí kvůli té magické zimě. Jsou na tom stejně jako já. 

Pozorovala jsem jemné malé vlnky na hladině jezera. Venku se pomaličku stmívalo. Brzy bychom měli začít s přípravou večeře. Jak znám trpaslíka, jistě už bude nedočkavý. Při té představě jsem se musela pousmát. Za mnou se ozvalo klepání na dveře. 

"Vstupte," řekla jsem nahlas. 

Dovnitř vešel Liam. "Můžu s tebou mluvit?" ptal se vážným tónem. 

Očekávala jsem to. "Liame, jestli jsi mi přišel vysvětlovat, proč bych neměla jít s vámi, jsi tu zbytečně." 

Slyšela jsem jeho tiché kroky. Zastavil se za mnou. "Nevyslechneš mě?" Tentokrát jsem v jeho slovech cítila osten křivdy. 

Povzdechla jsem si. "Nechci ti nijak ublížit. Jen bych se ráda rozhodla sama." 

Nic neřekl, ale sedl si na zem vedle mě. Dlouho jsme seděli v tichosti, oba s očima upřenýma před sebe. Z ramene mi sklouzl cíp deky. 

"Vždyť je ti zima i tady. Jak to pak zvládneš po náročné cestě? Jak se ochráníš před mrazem?" začal znovu s proslovem. 

Odmítla jsem se na něj podívat. "Prosím, nech toho." 

Vrtěl hlavou. "Promiň, ale já ti to prostě musím říct. Nemůžeš ty věci přece jen tak přehlížet." 

Přerušila jsem ho. "Počkej, počkej. Musíš mi to říct nebo jen chceš?" 

Tato otázka ho poměrně zmátla. "No, jako léčitel ti ty věci musím dát na vědomí. Jako přítel ti je chci říct. Chci, abys je nepodceňovala." 

Nadechla jsem se a otočila se k němu. Zároveň jsem si přitáhla vlnu blíž k tělu. "Liame, já teď nechci žádného doktora. Potřebuju tě jako přítele." 

"Ale já o tom chci mluvit. I jako přítel, chci tě varovat." 

Dívala jsem se mu do očí. Bude to pro něj náročné, musí to pochopit. "V tom případě se obávám, že já tvoje varování nechci slyšet." 

Zarazil se. "Ty mě vážně nevyslechneš? Necháš mě jen tak mlčet?" mluvil hlasitěji a zoufaleji. 

"Ano, chci se rozhodnout sama," opakovala jsem svá slova. 

Natáhl se, aby mě chytil za ramena. "Bude to šíleně nebezpečné. Půjde ti o život. Zvlášť, když poneseš silmaril, který hledají." 

"Prosím tě, přestaň s tím. Vím, že se o mě bojíš a mrzí mě to." 

"A myslíš si, že to takhle můžu nechat? Že tě jednoduše budu následovat až k tvé zkáze?" 

Vytrhla jsem se mu z rukou. Přepadl dopředu, načež zůstal opřený o dlaně. Opatrně jsem se posunula o kus dál od něj. 

"Prosím, pochop, že to takhle musíš nechat. Pokud se rozhodnu jít, respektuj moji volbu. Je to mé přání." 

Zasmál se s lehkou ironií v hlase. Pak zvedl hlavu. "Takže tohle si opravdu přeješ."