Středozemě v nebezpečí - část 5. - Návrat ztraceného

15. kapitola

Emcee

Ráno mě probudilo vycházející slunce, před kterým mě neubránily ani nejnižší větve stromů. Bron byl hned na nohou, když rozpoznal, že nespím. Našel jsem pod stromy pár jahod a využil je jako chutnou snídani. 

Šli jsme celé dopoledne přes nudné rozsáhlé pásy země. Jediným rozptýlením bylo střídání malých kopců a údolí. Obědvali jsme za chůze, a jak jsem očekával, dorazili jsme v pozdních odpoledních hodinách k řece. Voda už nám skoro došla a tady nevypadala příliš pitně. Chvíli jsme si odpočinuli a já poslal dopis přátelům, abych jim sdělil mou pozici a aby věděli, že má cesta probíhá stále v pořádku. 

Vydali jsme se s Bronem podél jižního břehu proti proudu řeky. Doufali jsme, že potkáme nějaký potok s čistou vodou, kde bychom mohli naplnit naše vaky. Začínalo se již pomalu stmívat, když jsme konečně slyšeli bublání tenkého pramenu vody. To bylo už v době, kdy jsme putovali o žízni a tak jsem doufal, že se nejedná o nějaký blud způsobený horkem a dehydratací. Nebyl a skutečně jsme měli opět co pít. 

Ulehli jsme u vody, ale spánek se mi dlouho vyhýbal. Najednou jsem uslyšel podivné zvuky. Jakési dunění a svištění větru. Klekl jsem si a sledoval své okolí. Pak jsem si uvědomil, odkud zvuky přicházejí. Zvedl jsem hlavu a tam byl. Orel nesoucí mi zprávu. Hodný, že doručuje až takhle pozdě, zasmál jsem se v duchu. 

Po přečtení jsem zjistil, že jsem jim svou zprávou nevědomky odpověděl. Znělo to, jako že má o mě Elwing obavy. To mě mrzelo, asi jsem neměl včera vynechávat zprávu, pro ně by to bylo alespoň potvrzení o tom, zda jsem v pořádku. 

Ulehl jsem opět na mech obklopující tekoucí pramínek naší pitné vody a poprvé po dlouhé době si vzpomněl na své zranění. Sáhl jsem si pod košili. Místo mělo správnou tělesnou teplotu, jediné co prozrazovalo zásah ledovou krou, byla formující se zvláštně tvarovaná jizva. 

Nakonec se mi spánek přestal vyhýbat, já zavřel oči a zdálo se mi o veselých dnech strávených s Elwing u Radagasta. To bylo poprvé za dlouhou dobu, co se mi zdál sen.

Elwing

Že se blížíme k vodě, jsme poznali už několik mil před Anduinou. Vzduch byl mnohem vlhčí a proti nám foukal chladivý vánek. Nebyl to vítr jako v horách, tenhle byl příjemný a jemný. Oba dva jsme se vážně těšili, až řeku znovu uvidíme. Byla to příjemná změna v reliéfu Středozemě, také pro nás byla něčím důvěrně známým. 

Jak Liam předvídal, dvě hodiny po naší zastávce na oběd jsme spatřili první záblesky světla na říční hladině. Okolo nás se také začínala objevovat zvěř. Z řídkých stromových hájků, jež tu byly na každém kroku, co chvíli vybíhaly laně. Vyplašili jsme i několik zajíců a celou naši cestu nám nad hlavami zpívali ptáci. 

„Je to už dlouho, co jsem se cítila takhle bezstarostně," pronesla jsem s úsměvem. 

Liam se také usmíval, zatímco si prohlížel jednoho z ptáků na obloze. „Cítím se stejně," řekl jednoduše, zjevně zaujatý přibližujícím se stínem. „A tohle bude náš orel. Podívej se," ukazoval mi na něj. 

Měl pravdu, pták se k nám majestátně vznášel, aby doručil svůj dopis. Ihned jsme si jej převzali. 

„Píše Emcee, je na cestě za námi," sdělila jsem Liamovi šťastně. 

„Vidíš, já ti přece říkal, že bude v pořádku."

Opět o něco veseleji jsme se znovu vydali na cestu. Brzy jsme dorazili až k říčnímu břehu. Anduina byla široká, voda v ní divoce tekla a nedala se jen tak snadno přebrodit. Sledovali jsme rychlost proudu s hlavou plnou nových starostí. Jak se dostaneme na druhou stranu?