Středozemě v nebezpečí - část 5. - Návrat ztraceného

39. kapitola

Elwing

Tu noc jsem spala překvapivě tvrdě. Vzbudila jsem se později než obvykle, zachumlaná do vyhřáté peřiny. Ještě, než jsem otevřela oči, pořádně jsem se protáhla. Po zdlouhavém zaostřování na místnost kolem sebe jsem zjistila, že Bron je stále vedle mé postele. Ležel na boku nejspíš v jemu pohodlné pozici. Když si všiml, že jsem vzhůru, několikrát švihl ocasem o zem. Usmála jsem se. Nejsem úplně zvyklá na taková ranní vítání. Uznávám, že je to příjemné.

Po krátkém rozhodování jsem se zvedla, upravila se a vyšla ven do společných prostor. Vlk mě tiše následoval. Všechny mé přátele jsem našla pohromadě. Dávalo mi to jistou naději, že je všechno zcela v pořádku. Třeba to bude úplně normální den. 

Sledovali můj příchod, jako by mě očekávali. Lehce jsem znejistěla a napadlo mě, zda bych se raději neměla vrátit. Bron se mi otřel bokem o nohu, to mi jako povzbuzení stačilo. 

„Dobré ráno." Zastavila jsem se kousek od stolu. 

Radagast se na mě usmíval stejně vřele, jako to dělal vždycky. „Tak tady tě máme. Vidím, že jsi k nám přivedla i Brona, říkal jsem si, kam zmizel." 

Úsměv jsem mu s radostí oplatila. „Ano, včera večer za mnou přišel a zůstal až do rána. Bylo milé, mít společnost." 

„Vychoval jsem z něj gentlemana. Jistě tě chtěl rozveselit," poznamenal ještě čaroděj. 

Ostatní seděli s hrnky v rukou, možná bych si jej taky měla vzít. Připadala jsem si mezi nimi nepatřičně. Jak jsem tam, tak nerozhodně postávala, uvědomil si Liam, čím to asi je. 

Hned se zvedal. „Omlouvám se, klidně si půjdu sednout jinam." 

Vrtěla jsem hlavou. „To ne,nemusíš chodit pryč, byl jsi tu dřív. Jen si vezmu svůj hrnek, křesla jsou přece nedaleko." 

Chystal se protestovat, můj pohled ho však zastavil. „Žádný strach, stejně budu raději osamotě," vysvětlila jsem tiše. 

Překonala jsem zbývající vzdálenost mezi mnou a čajem. Ihned jsem se otočila, abych se usadila na své oblíbené místo. Věděla jsem, že se na mě pravděpodobně dívá svýma nešťastnýma očima a opravdu jsem se tomu chtěla vyhnout. Křeslo bylo navíc pokaždé tak pohodlné. Nohy jsem si složila pod sebe, abych se mohla pohodlně opřít. 

Po chvilce se opět objevil vlk vrtící ocasem. Položil mi hlavu na stehno. 

„Tak ty bys chtěl nějaké to pohlazení?" promlouvala jsem k němu. 

Bylo neuvěřitelné, jak přesvědčivě se dokázal tvářit. Zasmála jsem se a natáhla k němu ruku. 

„Dobrá, myslím, že bych ti chvilku mohla věnovat." 

Jeho blažený výraz mě bavil ještě dlouho. Okolo nás bylo podezřelé ticho. Nevěděla jsem, co dělají ostatní u stolu, ale tohle mi bylo nepříjemné. 

Hlasitěji jsem se ozvala. „Promiňte prosím, ale klidně pokračujte v hovoru. Není třeba být potichu."

Emcee

Moc jsem teď nevěděl, jak se mám zachovat. Bylo mi divné mluvit o Elwing, když s námi nebyla u stolu, cítil jsem se, jako bychom ji měli pomlouvat přímo před ní. Rád bych dořešil, kdy půjdeme a kudy, ale to by znamenalo vystavit se té trapné situaci. 

Opatrně jsem pohlédl na Liama. Zdál se být v naprosto stejných problémech jako já. Měl čaj před ústy a pomalu popíjel, aby nemusel hovořit. Od Elwininy výzvy uběhla už trapně dlouhá chvíle. Doufal jsem, že promluví Radagast a nenechá to na nás. Nakonec se tak skutečně stalo. 

"Když budete na cestu jen dva, bude cesta přes hory o něco nebezpečnější. Věřím, že to pro vás ale nebude problém. Já s Elwing zůstaneme tady. Pomůže mi najít informace, které potřebuji zjistit o silmarilech a také bych rád přišel na kloub tomu, proč se jich zrovna ona může dotknout," řekl dostatečně nahlas, aby byl slyšet až k elfce na křesle. 

Nedočkali jsme se od ní žádné reakce, jen dál klidně hladila Brona. To bylo asi dobře. Liam se však stále tvářil nešťastně. Došlo mi, že tohle mu možná ještě chvíli vydrží. Naším odchodem se to nejspíš nespraví. Výborně, to mě čeká cesta s nešťastným Liamem. A já jsem se bál, že to bude nepříjemné i s tím normálním. 

"Dobře, kdy máme vyrazit a co nám radíš mít s sebou?" odpověděl jsem čarodějovi. 

"Odejděte co nejdřív. Klidně zítra. S každým dalším dnem je větší a větší zima tady a o to větší ještě v horách. Vezměte si mnoho oblečení i věcí na kterých budete spát, či se jimi budete přikrývat. Nepodceňte sílu hor. Vím, Emcee, že je znáš, ale znáš je zespodu, a to je něco jiného. Vysoko ve skalnatých kopcích teplota rychle klesá, a vzduch se dá obtížněji dýchat." 

"Nepovažuji se za experta na pěší tůry přes hřebeny hor, Radagaste, neměj strach. Jsem si vědom nebezpečí, do kterého jdeme a věřím, že nebudeme mít problém dojít do Roklinky a zpátky celí, živí, a i se silmarilem." 

Má odpověd ho, zdá se, příliš neuklidnila, měl nasazený svůj ustaraný výraz. Mě zajímalo, proč se Liam zatím nevyjádřil. Jak se vlastně cítí, když půjde jen sám se mnou? Teď jsem si uvědomil, jak nepříjemná bude cesta i pro něj. Už abychom to měli za sebou.

Elwing

Slyšela jsem Radagastovu poznámku o našich následujících společných dnech. Zaujalo mě to. Sama bych ráda věděla, proč mi přímý dotek se silmarily nic nepůsobí. Pokud na to měl někdo přijít, byl to právě Radagast. 

Navíc měl pravdu, i tady bylo každé další ráno chladnější. Možná bude skutečně lepší, když zůstanu s ním. Nebudu zbytečná přítěž pro své přátele, dokonce můžu být užitečná čarodějovi. Přece jen si zaslouží trochu těch ohledů, stejně jako je on dává nám. 

Uvědomila jsem si, že se hovor posunul. Chtěli odejít již zítra. Bylo to tak brzo, až mě to zaskočilo. Opatrně jsem k nim zvedla oči. Nikdo z nich se neměl k dalším slovům. Jen tam tak seděli s hrnky v rukou a sklopenými pohledy. 

Doufala jsem, že se do té doby dokážu plně uklidnit. Ráda bych se s přáteli aspoň rozloučila, jak se sluší. Čaj jsem dopila dřív než všichni ostatní. Vyčkávala jsem, až i oni odloží hrnky a budou se věnovat jiným záležitostem. Pronesli ještě pár slov ohledně vybavení a přechodu přes vrcholy hor. Chtěli být, co nejlépe připraveni. 

Konečně jsem vstala a přešla ke stolu. Zrovna řešili přenos kamene. Emcee s tím měl jisté zkušenosti, tak vysvětloval, co všechno s tou povinností může přijít. Beze slova jsem vzala prázdné šálky a obrátila se ke dveřím do kuchyně. Cítila jsem mírnou nervozitu, celé mé tělo bylo napjaté. 

Zachytila jsem Liamův překvapený pohled. S bušícím srdcem jsem se usmála. Pak už jsem se rychle skryla ve vedlejší místnosti. Tam jsem se napřed opřela o zeď, abych se vydýchala, a dala jsem se do mytí nádobí. 

"Tak napřed mám vypnuté emoce a city, takže ublížím všem okolo, a potom mě zradí vlastní vzpomínky. Jsem teda vážně dáreček," kroutila jsem nad sebou hlavou.