Středozemě v nebezpečí - část 5. - Návrat ztraceného

11. kapitola

Emcee

Probudil jsem se v ošetřovně, kde nedávno ležel Farstad. Cítil jsem se dobře a rychle si vzpomněl na to, co se odehrálo. Podíval jsem se na své tělo a hledal ránu po zásahu. Byla nemalá, ale vypadala dobře, docela zhojená. Toto zjištění ve mně vyvolalo znepokojivé myšlenky. Sedl jsem si na kraj postele a sáhl na hrudník. Byl chladný, ale bolest byla mírná. 

Postavil jsem se, opatrně si oblékl triko a šel někoho najít. Objevil jsem vrchního medika naší armády, jak šel asi zrovna k mému lůžku. Vypadal překvapeně. "Emcee, ty jsi vzhůru!" změřil si mě od hlavy až k patě. "A chodíš!" 

Dobře, tohle bylo opravdu divné. "Co to povídáš?" obořil jsem se na něj, "jak dlouho jsem byl mimo?" 

"Jsou to dva dny od tvého souboje." 

Na to jsem se šel raději posadit. To pochopitelně vysvětlovalo mé zázračné uzdravení přes noc. Bylo totiž přes mnoho nocí. Vyptával jsem se, co se mezitím dělo ve městě. Prý je vše v pořádku, místní vyvázli až na dvě výjimky bez ztrát na životech, což byl téměř zázrak. Elfwine zajistil nešťastníkům pohřeb a pozůstalým vyplatil kompenzaci. Trvalo mu prý dlouho, než přestal být naštvaný z mého vloupání se do nejvyšších komnat. Umím si představit, že můj kritický stav mu pomohl se vyrovnat s mým prohřeškem. Kdo ví, co bude říkat teď, až mě uvidí zase na nohou. 

Je děsivé, jak jsem mohl v jednu chvíli upadnout do bezvědomí a probrat se až po 48 hodinách. Bylo zvláštní, jak jsem za něco, co bylo pro mě pouhý okamžik, přišel o tolik času. Vzal jsem si své věci a vyrazil k Liamovým rodičům, tedy "domů". Další léčba prý nebyla nutná. Teď je to jen na mém těle. Snad se bude hojit intenzivně, plánuji vyrazit co nejdřív za přáteli. Snad mi to schůze s králem nepřekazí. 

V domě jsem byl vřele přivítán a hned do mě nacpali nějaké jídlo. Vlastně jsem teď dva dny nejedl, měl jsem co dohánět. Po jídle jsem hned vyrazil za králem. Chůze nebyla jednoduchá, ale dala se snést. Věděl jsem, že cesta za Elwing bude velmi náročná, ale stejně jsem chtěl trvat na zítřejším odjezdu. Mrzelo by mě, kdyby mě král nepustil, pak bych jej musel neuposlechnout. 

Našel jsem jej na hradbách, hledícího na město pod sebou, zadumaného jako před posledním útokem. Když nepočítáme ten můj. 

"Emcee, vítej mezi bdícími." přivítal mě Elfwine. 

"Děkuji, je příjemné zase... no... žít." 

"Všem jsi dělal starosti, ale já věděl, že se probereš." 

"Co tě k tomu přesvědčení vedlo?" 

Dlouze se na mě podíval, pak odvrátil zrak k horizontu. "Jsi trpaslík," řekl prostě. Chvíli bylo ticho, které nakonec sám přerušil. "Jestli čekáš přednášku či kárání, čekáš zbytečně. Je pravda, že v té věži by nikdo nevěděl, jak správně postupovat. Kdo ví, dost možná to takto dopadlo nejlépe. Co ses dozvěděl?" 

"Říkají mu Alatar nebo Morinehtar. Nosí hábit barvy moře a hůl barvy toho, co jsem měl v hrudi." 

Přikyvoval a nějakou chvíli nic neříkal. "Viděl jsi, čeho je schopen?" 

Zamyslel jsem se a pokoušel si vzpomenout na vzpomínky vzdálené pro mě minuty, pro něj dny. "Umí číst myšlenky, velice přesně, jestli se to tak dá říci. Možná se dokáže zneviditelnit a umí se změnit ve sněhový mrak." 

Opět přikývnutí. 

"Sečteno a podtrženo je to nepříjemný nepřítel." 

Král souhlasil. "Musíme ho najít, Emcee. Hned jak nebudeš omezován léčbou, což bude, věřím, brzy, musíme jej vyrazit hledat."