Středozemě v nebezpečí - část 5. - Návrat ztraceného

41. kapitola

Emcee

Když jsme se vrátili, stačili jsme se akorát osprchovat a chvilku odpočinout, než byl hotový oběd. Celý dům voněl a já se nemohl dočkat, až se najím. Jídlo bylo výtečné a prý vařila Elwing. Nemohl jsem si pomoci, musel jsem ji pochválit. 

Při obědě jsme se chvíli bavili o starých časech, kdy jsme se s Radagastem setkali poprvé. Zasmáli jsme se při vzpomínkách na to, jak s námi původně nechtěl mít nic společného. Říkal, že je rád, že se odhodlal s námi spojit. Prý byl samotářem až příliš dlouho. 

Uvědomil jsem si, že vlastně vůbec nevím, co dělal Radagast, než jsme mu vstoupili do života. Staral se o les, předpokládám. Chtěl jsem se ho zeptat, jak dlouho strávil bez lidského kontaktu, ale rozmyslel jsem si to. Mohlo by to v něm vyvolat nějaké nepříjemné vzpomínky. 

Po jídle jsem si zašel do kůlny a vypůjčil si pilku. Z jejího stavu jsem nadšený nebyl a překvapilo mě, když dřívko přeřízla bez problémů. Zbytek klacku jsem vzal do ruky a šel ven s Bronem. Házel jsem mu část hračky, kterou jsem mu dříve ukradl a on mi ji nosil zpátky. Třeba tu větev i poznal, kdo ví. 

Přemýšlel jsem, co bych tak mohl ještě Liama naučit, co by se nám hodilo. Věci jako úpravu masa jsem zvládal já a nebylo nutné, abych ho to učil. Nic jiného jsem vlastně ani neuměl, lov jej naučím za pochodu. Navíc i on má za sebou mnoho výprav, nemusím se k němu pořád chovat jako k dobrodruhovi nováčkovi. 

Brona naše hra bavit nepřestávala, ale mě ano, tak jsme vyrazili zpět. U krbu jsem našel Radagasta, jak hraje šachy s Liamem a vzpomněl si, že si s úředníkem musím promluvit. Čas ale ještě mám. Uklidil jsem se k sobě a začal kreslit obrysy svého budoucího dřevěného slona.

Elwing

Po vydařeném obědě jsem se omluvila a na chvíli se znovu schovala k sobě do pokoje. Když se ostatní dozvěděli, že jídlo byla víceméně moje práce, chválili mě. Lichotilo mi to, takže jsem se cítila ještě šťastněji než před tím. 

Nyní jsem si však chtěla odpočinout. Přítomnost tří dalších lidí a několika zvířat mi nezadržitelně vysávala energii. Samozřejmě to mohlo být mými doznívajícími problémy či spoustou dalších věcí. Den se začínal zkracovat, stmívalo se brzy, a tak jsme také chodili dřív spát. To všechno dohromady vyžadovalo mnoho trpělivosti. 

Po chvilkovém lenošení na posteli jsem se rozhodla, že opravdu napíšu dopis pro Elfwina. Zaslouží si vědět, co je u nás nového. Stejně tak si my zasloužíme vědět, jak je na tom Minas Tirith. Mohlo se stát něco zajímavého. Emcee odtamtud odešel již před pěkně dlouhou dobou, neměli jsme žádné nové zprávy. 

Našla jsem čistý list papíru a dala se do psaní. Snažila jsem se být stručná. Popsala jsem však alespoň trpaslíkův příběh o záchraně Radagasta. Ihned jsem dopsala, že je čaroděj zcela v pořádku navzdory dlouhým dnům týrání. 

Uvažovala jsem, zda mu povědět o našich dalších plánech se silmarilem. Ne, raději to neudělám. Nevíme přece, jestli se u něj něco nestalo. Kdyby třeba město napadl nepřítel, tento dopis mu nesmí sdělit nic příliš důvěrného či důležitého. 

Doplnila jsem text o naše srdečné pozdravy. Zeptala jsem se na novinky a na jeho zdraví. Podepsala jsem se poněkud rozmáchle. Zřejmě se mi z ruky vytratil cit, přece jen jsem dlouho nic nepsala. Začala jsem sbalovat papír do ruličky, ale pak mě něco napadlo. 

Dřív, než jsem si stihla pořádně uvědomit, co dělám, stála jsem před trpaslíkovými dveřmi a klepala jsem. Ozvalo se krátké "vstupte", tak jsem otevřela dveře. Až tady jsem pocítila dávku nervozity.