Středozemě v nebezpečí - část 5. - Návrat ztraceného

4. kapitola

Emcee

Obléhání se již vleklo pár dní a začínalo být únavné nejen pro obránce, ale i pro nás. Pořád jsme byli na jednom místě a neměli moc co dělat. Do města přestaly jezdit karavany s potravinami a zprávy posílané pomocí orlů se již také neobjevovaly. Tím přišlo naše vojsko o jediné možné rozptýlení a morálka začala upadat. Tato situace nastala dřív, než jsme očekávali, původně mělo k tomuto stavu dojít jen těsně před samotným útokem na město a mysleli jsme tedy, že to vyjde akorát. 

Plánovaný den útoku byl však ještě vzdálený a my nevěděli, zda riskovat větší úpadek morálky jen kvůli prodloužení obléhání. Porovnávání úpadku bojeschopnosti nás a našeho nepřítele bylo náplní naší schůze s Elfwinem. 

"Navrhuješ snad tedy zaútočit dřív?" zeptal se král sedící ve svém velitelském stanu. 

Já chodil ze strany na stranu okolo bitevního plánu rozloženého mezi námi. "Naši lidé se unudí daleko dřív než Minas Tirith začne hladovět nebo kdo ví co jiného. Je to velké město s nemalými zásobami a jejich vojáci jsou doma. My ne, my jen táboříme pryč od rodin našich mužů a nemáme co dělat." 

Bylo ticho, král zamyšleně pozoroval maketu okolí obléhaného města. Bylo poledne a blížil se čas oběda. Ten měl být opět chudší než ten včerejší, to se nechtělo trpět dál ani mně. 

"Kdy bys tedy vyrazil v útok?" prolomil konečně ticho Elfwine. 

"Proč ne zítra? Vše naplánované máme, jen do toho." 

Na jeho tváři se na chvíli objevil pobouřený výraz, který ale rychle zmizel, když se nad tím lépe zamyslel. "No, máš vlastně pravdu. Vojáky to ale dost zaskočí. Upřímně, mě také." 

"Zaskočí možná, ale i tak to bude prolomení stereotypu. Nemyslím si, že se na bitvu vysloveně těší pochopitelně,..." větu jsem ponechal nedokončenou, upřímně jsem si nebyl jistý, jak to vezmou, ale žádné velké remcání bych nečekal. 

"Dobře, projdeme si tedy ještě jednou náš plán," odpověděl mi a naklonil se nad stůl. 

Neviděl jsem na tom nic složitého, ale přistoupil jsem na jeho návrh. Jako první se měly sestavit trebuchety, speciální typ katapultu schopný dostřelit na daleko větší vzdálenost. Pro svůj dosah obětovaly možnost pohybu a byly pevně postavené v zemi. Dokázaly však vrhnout mnohem těžší munici a to bylo přesně to, co jsme potřebovali na zdolání vysokých hradeb. 

Představil jsem si obří kameny letící směrem k městu a pomyslel si, že nemohu zaručit, že si Liamův otec ráno nepřivstane, nepůjde se projít a nerozdrtí jej právě tento balvan. Setřásl jsem takovéto myšlenky a pokračoval v probírání plánu. 

Po krátkém bombardování se měly rozjet obléhací věže a až se dostanou na dostřel, měli jsme vyběhnout i my. Představa byla, že obránci investují mnoho střel do strojů a my se tak dostaneme s žebříky k hradbám s co nejmenšími ztrátami. Budou nás krýt naši lukostřelci a žebříky byly upraveny, aby se nedaly shodit zpět na nás. Mají nahoře zpětné háky a jsou dost těžké. Proto je ale také musí nést tři až čtyři muži, aby byli schopni s ním rychle běžet. 

Ve chvíli, kdy se dostaneme na hradby, probojujeme se ke středu opevnění, abychom umožnili příjezd věží. Přes ně se nahoru dostane dostatek vojáků, abychom napadli zbytek města. Po dobytí první části hradeb projde hlavní branou naše mohutné beranidlo. S jeho pomocí se dostaneme přes zbylé brány města. 

Šel jsem rozšířit zprávu o zítřejší akci. Vzali to dobře, na boj byli připravení. Měl jsem z toho všeho dobrý pocit, ale byla tu jedna věc, co mě trápila ještě víc než Liamova rodina. Nevěděl jsem, co čekat za magii nebo něco takového. Bylo jisté, že se setkáme s kouzly, jen jsme nevěděli s jakými. Nemám tušení, čeho všeho jsou ti tvorové schopni, natož pak jejich vůdce.