Středozemě v nebezpečí - část 5. - Návrat ztraceného

13. kapitola

Emcee

Druhý den ráno ke mně přišli s dopisem od Elwing, líčila v něm, jak se její zdravotní stav lepší a popisovala mi Roklinku. Její obavu ze samoty jsem nesdílel, věřím, že alespoň Liam by ji nenechal samotnou. Řekl jsem jí o souboji s mágem a o mém zotavování. Nevynechal jsem ani Dorienovo šílenství a zároveň jsem ji snad potěšil zprávou o mém odchodu z města. Zeptal jsem se, kam má namířeno, abych tušil, kdy a kde se uvidíme. Zatím vyrazím směrem k Roklince, někdy cestou mi jistě dorazí odpověď. 

Dopis jsem odeslal a chvíli jen seděl u stolečku v pokoji pro hosty. Napadlo mě, že nejlepším odměněním za pohostinnost rodiny by bylo přivést jim jejich syna. To jim ale nemohu jen tak slíbit, budu si to muset pamatovat. 

Loučení bylo nepřiměřeně náročné vzhledem k tomu, že jsem byl členem armády útočící na město. Asi se jednalo skutečně spíše o osvobození. S Bronem jsme vystoupili z bran města a chvíli jsem hleděl jen směrem, kudy půjdeme. Někde tam je Radagast, Elwing, Alatar i Liam. S těmi všemi se ještě setkám, uvidí se ale, v jakém pořadí. 

Pomyslel jsem si, jaké mám štěstí, že mě Hnědý čaroděj seznámil s tímto chlupatým společníkem. Společně nám to půjde daleko lépe. Navíc nemluví, to jsem považoval za velké plus. 

Cesta byla ze začátku nezáživná, vracel jsem se totiž zpátky do Edorasu, takže jsem okolní krajinu docela dobře znal. Vyrazil jsem ostrým tempem, kdyby mě viděl ošetřovatel nebo Elfwine, zastavili by mě k odpočinku. Já se ale uzdravuji lehčeji než lidé, jsem přeci trpaslík, v tomhle jsme dobří, jsme tužší a vydržíme víc. 

Na tato slova jsem si vzpomněl, když jsem se po celodenním pochodu válel v noci v bolestech po zemi. Při životě mě udržela myšlenka na to, že pokud přežiji, má slova se ukážou být pravdou, protože jsem skutečně zvládl ujít tak dlouhý kus cesty. Byla to tedy vlastní tvrdohlavost. 

Ráno jsem se skutečně probudil a spatřil světlo dne prosvítající mezi stromy. Vstal jsem a obezřetně se zkusil projít. Šlo to, bolest odešla, ale nenechal jsem se zmást. Již jsem si uvědomoval, že zranění zůstává v hibernaci a může se kdykoliv probudit. Nebudu jej tedy raději rušit a půjdu opatrně. K čemu by bylo dorazit do Roklinky co nejdřív, kdybych cestou zemřel. 

Pokračoval jsem lesem, živil se houbami, bobulemi, sem tam nějakým králíkem. Zítra bych měl ze stromů vyjít a bude mě čekat dlouhá cesta přes planinu před Edorasem. S Bronem po boku jsem kráčel mechem a myslel na své přátele.

Cesta ubíhala pomalu, jak jsem předpokládal. Po levé straně se táhly nekonečné hřebeny a vpravo daleko nic, jen sem tam lesík či kopeček. Lákalo mě vystoupat do těch hor a jít jimi, ale mé zranění by mi to nedovolilo. Naše zastávky pomalu přestávaly být nutné a tak se náš postup zrychloval. 

Jedinou delší pauzu jsem si neodpustil u jediné vody, kterou jsme měli cestou překročit. Dlouho jsme si máčeli nohy, i Bronovi to bylo příjemné. Z předchozích zkušeností také vím, že tato voda je pitná a tak jsme se oba dosyta napili a naplnil jsem nám kožené vaky. Omyl jsem také svou hojící se ránu na hrudi. Jizva tam bude velká, ale z toho jsem měl spíše radost. Alespoň nějaká památka na bitvu. Vyhrnul jsem si rukáv a spatřil pozůstatek po řezné ráně. Pak jsem si vyhrnul nohavici a spatřil viditelné otisky vrrčích tesáků. Těch památek bude tedy víc. Mám ale radost, že žádná z nich na mě nezanechá trvalé následky jiné než vizuální. 

Toto slovo mi připomnělo, kolik jsem toho pochytil od knihomola Liama. Slovní zásobu jsem si rozhodně zlepšil a bylo vtipné sledovat lidi, jak se diví, že toho trpaslík tolik zná. Čtení ale rozhodně nebylo mým koníčkem a ničím jiným než chytrými slovy jsem v konverzaci zaujmout neuměl.