Středozemě v nebezpečí - část 5. - Návrat ztraceného

8. kapitola

Elwing

„Co myslíte, že se tam děje?" ptala se Lexie, když se dívala na oblohu daleko před námi. Ve tváři se jí zračily obavy z neznámého. 

„Nejspíš to bude jen vzdušný vír, ve kterém uvízly bouřkové mraky," snažil se ji uklidnit Liam. Ani on sám svým slovům ovšem příliš nevěřil. 

Ubíhal další z dlouhých propršených dnů, my byli pořád ještě na cestě a nad námi se každým okamžikem rozsvěcela obloha. Hřmění bylo čím dál hlasitější, spánek se pro nás stával nedosažitelným. Všichni jsme byli vyčerpaní, promočení, zmrzlí na kost a nyní i vyděšení. Obrovský chuchvalec temných mraků zůstával na stejném místě, zatímco jsme se k němu pomalu blížili. A čím blíž jsme byli, tím chladnější vzduch proudil kolem nás. 

Na oběd jsme raději nezastavovali. Potřebovali jsme touto oblastí projít co nejrychleji. Zvíře ani člověka jsme nepotkali již mnoho dní, tomu jsme se vůbec nedivili. Nikdo nemohl vydržet takové počasí. Kolem páté hodiny odpoledne to všude vypadalo jako by byla půlnoc. Kde se vzala taková tma, jsme nevěděli.

Někdy zhruba v tuto dobu se Lexie poprvé zastavila. Jednoduše zůstala stát, celá se třásla zimou a nemohla jít dál. Vyřešili jsme to chvilkovou pauzou, ve které jsme ji zahřívali vlastními těly. Bylo to krátkodobé řešení, přesto zafungovalo. Mohli jsme tedy pokračovat. Sledovala jsem, jak si naše mladá společnice přitahuje plášť k tělu a schovává své dlaně hluboko do kapes. Bylo mi jí tolik líto. Zachytila jsem Liamův pohled. Kývnutím mě k sobě přivolal. 

„Mám obavy o Lexiino zdraví," oznámil mi zachmuřeně. 

„Je snad nemocná?" ptala jsem se s úlekem. 

„Zatím je docela v pořádku, ale její tělesná teplota nadále klesá. Nemyslím si, že to zvládne překonat." 

„Můžeme pro ni něco udělat?" 

Úředník se mi podíval zpříma do očí. „Pokud jí nechceš věnovat všechno své oblečení, zbývá nám jen zrychlit pochod." 

Bolestně jsem zavřela oči. „Věříš, že bych jí skutečně raději dala to oblečení?" 

Matně jsem ucítila Liamův dotek na levé paži. „Věřím. Budeme to muset alespoň zkusit. Nemám dostatek léčiv, abych ji udržel zdravou." 

Pevně jsem přikývla. „Dobrá, tak tedy vyrazíme." 

Dál už jsme nemluvili. Po chvilce se nám podařilo nasadit ostré tempo, které jsme s námahou udrželi další hodiny. Lexie si nejspíš ani nevšimla, že spíš běží, než jde. To mě jen vyděsilo.

Již včera brzy ráno k nám dorazil dopis z Minas Tirith. Emcee v něm popisoval strašlivé detaily jejich uplynulého souboje. Ledový golem metající kousky vlastních končetin? Nebylo pochyb, že temný mág se ukrývá ve věži. Musel tam být. Pro nás to znamená jediné – pokud je mág v hlavním městě, nebude střežit své dva zajatce. Proto jsme chtěli cestovat rychle, bez větších zastávek, abychom stihli využít situace. Samozřejmě jsme stále netušili, kde Radagasta a Eldariona ukrývá, na to budeme muset přijít cestou. 

Pro mě osobně pak mágova soustředěnost na armádu znamenala klid. Nikdo se mi nepokoušel číst myšlenky, ani mě hledat po celé Středozemi. Pokud tedy nepočítáme nájemné vrahy. A Emcee i Elfwine byli v pořádku. To byla skvělá zpráva. Zprávy o nich přicházely čím dál méně, protože měli sami dost práce s bitvou. Bála jsem se o ně každičký okamžik každého dne a věděla jsem, že Liam myslí na totéž. Pro něj byla ovšem ústředním tématem jeho milovaná rodina. Naštěstí nám trpaslík poskytoval informace i o nich.