Středozemě v nebezpečí - část 5. - Návrat ztraceného

44. kapitola

Emcee

Přišlo ráno, já se převlékal do teplejšího oblečení na cestu. Při pohledu z okna jsem zjistil, že vše zahaluje hustá bílá mlha. Jak příhodné pro den odchodu. Cestou nás ale možná čekaly i horší věci než nějaký nízký mrak. U snídaně jsme se na tomto všichni shodli. 

Elwing vypadala smutná, že odcházíme. Zbýval jí tu sice Radagast, ale asi by se mi s ním nechtělo trávit tolik dní samotnému. Na druhou stranu jsem nebyl nadšený ani z toho, že takhle budu s Liamem. 

Najedli jsme se dosyta, schválně jsem toho snědl co nejvíc, protože následující jídla měla být o dost chudší. Doufal jsem samozřejmě, že se nám podaří něco ulovit každý den, ale nemohl jsem si tím být jist. 

Dalším bodem, který jsme předešlý večer probírali s Radagastem bylo, že není vhodné, aby s námi šel Bron. Přechod přes hory není nic pro čtyřnohá zvířata, ani pro tak zdatná jako Bron. Hodně mě mrzelo, že nepůjde s námi. Jednak proto, že mi bude chybět jeho přítomnost a za druhé také proto, že to znamená, že jediným mým společníkem bude skutečně Liam. Budeme spolu muset dobře vycházet, jiná možnost není. Snad si to uvědomuje i on. 

Po jídle jsme se odebrali opět do našich pokojů, abychom dobalili poslední zbytky věcí. Vzal jsem si své dřevo na vyřezávání, dýmku a nějaký tabák. Nic jiného na krácení času nemám a i kdyby, tak už bych to s sebou ani nepobral. Zavolal jsem si k sobě Brona a snažil se mu vysvětlit situaci. 

"S Liamem teď budeme nějakou dobu pryč. Musíme do Roklinky za elfy." Začal vrtět ocasem a oběhl mě dokola. "Ty ale zůstaneš tady, Brone. Budeš se tu starat o Elwing, víš?" Zarazil se. "Je to tak, ty budeš tady s Elwing. Mrzí mě to, ale bude to tak lepší." 

Asi ho to také mrzelo, ale vypadal, že to chápe. Elwing bude mít radost, že tu bude s ní. 

Přišla chvíle loučení a vlk poslušně stál u dveří mezi čarodějem a elfkou. 

Přistoupil jsem k posmutnělé princezně. "Budeš mi chybět," řekl jsem jí, když jsme se objali. Cítil jsem slzy ve svých očích, to mě překvapilo. Nechtěl jsem to nijak protahovat, tak jsem se raději odtáhl.

Radagast mi podal ruku a popřál hodně štěstí. Poodstoupil jsem a vystřídal mě Liam. Bron stále tiše čekal.

Elwing

Loučení tedy opravdu přišlo. Snažila jsem se být statečná a nerozplakat se. Bylo to náročné, zvlášť, když jsem viděla slzy v trpaslíkových očích. Nikdy dřív se to ještě nestalo. Rozhodla jsem se dělat, že jsem nic neviděla. Jistě jej do rozpaků uvedlo už naše objetí. 

Podívala jsem se vedle sebe, kde seděl Bron. Byl znepokojivě tichý, jako by znal důležitost této chvíle. Když mi oznámili, že tu zůstane s námi, cítila jsem se lépe. Přece jenom tu nebudu s Radagastem sama. Doufala jsem, že mě ušetří svých obvyklých vtípků, ale příliš jsem tomu nevěřila. S Bronem po boku bych mohla alespoň uniknout. 

Vzhlédla jsem, abych se rozloučila taky s Liamem. Stál v uctivé vzdálenosti ode mě a jako obvykle mě pozoroval. Usmála jsem se na něj. 

"Zvládneš to?" ptal se nervózně. 

"Udělám pro to všechno," odvětila jsem. 

Také se usmál, načež se pomalu přiblížil. Pak mě objal. Chvilková panika, jež mě zachvátila, byla jako nic proti minulým zkušenostem. 

"Jak se cítíš?" ozvalo se zeshora. 

"Vlastně dobře. Ty bylinky jsou snad kouzelné." 

Slyšela jsem tichý smích. "Měj se tu krásně, Elwing. Ozveme se ti." Odtáhl se a mrknul na mě.