Středozemě v nebezpečí - část 5. - Návrat ztraceného

38. kapitola

Elwing

Strach ze mě pomalu vyprchával a prvotní zděšení se měnilo v lítost. Čím déle jsem nad tím přemýšlela, tím víc mi začínalo docházet, jak moc ovlivňuji životy svých přátel. Jakmile se se mnou něco děje, hned se kolem toho točí celý svět. Takto by to přece nemělo být. Ještě nejsem vládkyní Minas Tirith, ještě nemám žádné právo, žádat si jejich pozornost. 

Namísto jejich pomoci bych se měla sama naučit, jak vyřešit vlastní záležitosti. Bohužel se mi to nedaří. Mé potíže jsou pokaždé vidět nejintenzivněji, i když se je opravdu snažím zakrýt. Co když se takové věci dějí i jim? Mohla bych o tom vůbec vědět nebo to alespoň vytušit? Třeba jsou vážně dobří ve zdánlivě obvyklém jednání. Pak by dávalo smysl, že se prostě pokaždé zadrhneme kvůli mně. 

Zatímco jsem zpytovala své svědomí, na zavřené dveře zaškrábaly něčí drápky. Podle hrubšího zvuku jsem očekávala Brona. Jistě mi jej poslal Radagast, abych se necítila tak osaměle. Ochotně jsem vstala, abych vlka pustila dovnitř. Poslušně vešel a sedl si vedle postele. S nakloněnou hlavou mě pozoroval, jako by odhadoval, co mi chybí. Možná mu čaroděj vysvětlil, že bych teď potřebovala společnost. 

"Jsi hodný, že jsi přišel." 

Slabě jsem se na něj usmála. Několikrát klepl ocasem o podlahu. Vrátila jsem se ke svému polštáři, ale tentokrát až na samý kraj matrace, abychom na sebe dobře viděli. 

"Mohl bys mě znovu vyslechnout, jako před pár dny v lese?" 

Zdálo se, že pochopil, jak to myslím. Přesunul se totiž přímo přede mě a posadil se přesně jako tehdy. Jeho inteligence mě nepřestávala překvapovat. Drobnou úklonou jsem dala najevo své díky, zatímco jsem si srovnávala všechny myšlenky. 

"Myslím, že se na tuhle situaci musím podívat z více úhlů, víš? Není správné zůstat jen u toho mého. Ano, vyděsilo mě to a upřímně mě to děsí ještě teď, ale cítím, že se tu nejedná jen o mě a Liama. Celé to pokračuje výš." 

Nechala jsem si chvilku na přemýšlení. Bron byl skutečně skvělý posluchač. Opatrně jsem k němu natáhla ruku a pohladila jej po hlavě. Malinko se nakláněl dopředu, aby mi pomohl dosáhnout dál. To vědomí mě hřálo u srdce. 

"Obávám se, že vztahy v této skupince jsou nyní na bodu mrazu," vyslovila jsem nahlas to, co mě začínalo trápit kdesi hluboko v mysli. "Mezi mnou a Liamem je náhle propast. Musí být. Já... nechci znovu zažít to, co se tehdy stalo." Otřásla jsem se. 

Pak jsem si ale uvědomila další věc. "Stejně jako to nechce zažít on. Každý máme svůj strach, který nás omezuje. Oba dva jsme jím svázaní a oba jednáme pod jeho vlivem. Tak jako jsem se bránila já, i on se snaží ochránit sebe, jen odlišným způsobem." 

Povzdechla jsem si. Kéž by se tomu dalo jednoduše utéct. Vše hodit za hlavu, zapomenout a jít dál. Takhle to ovšem nefunguje. 

"Zatímco já už svůj strach prožila, ten jeho na něj teprve čeká. A vše se odvíjí od mého rozhodnutí," znovu jsem se vrátila k sobě. Tahle cesta není správná, ne, chtěla jsem se přece zamyslet nad něčím jiným. 

"Viděl jsi, jak vypadal Emcee?" ptala jsem se vlka. "Když odsud odcházel, omlouval se mi za své rozčilení. Dokonce i Radagast se zmiňoval o jeho náladě. Ten zážitek poznamenal i jeho, a to u něj nebyl." 

Obvykle byl tak neproniknutelný, až mě to mrzelo. Tyto negativní projevy mě však bolely mnohem víc. Jak bude vypadat setkání těch dvou? Liam je jistě zmatený, Emcee je na něj naštvaný, nebude to nic příjemného. Můj hloupý strach rozvrátil důvěru dvou přátel.