Středozemě v nebezpečí - část 5. - Návrat ztraceného

14. kapitola

Emcee

Dorazit do Edorasu ve mně vyvolávalo podobné pocity, jako dorazit opět domů. Strávil jsem tu před mým odchodem mnoho a mnoho dní a dokonce jsem tu měl zaměstnání. V hospodě, kde jsme se před časem ubytovali s Liamem a Elwing, jsem složil hlavu i dnes. Obsluha si mě pamatovala a ihned se mě začala vyptávat, kde jsou ostatní dva a jak dopadla bitva. Odpověděl jsem na vše pravdivě, ale vynechal nevhodné věci jako Alatara, jeho výtvory a poskoky i Elwinino ohrožení zdraví, což s tím úzce souviselo. Tedy nejspíš, vlastně jsem nevěděl, proč zahalení útočí na Roklinku a proč nemají rádi ani ty zbytky elfů, co nám tu zůstaly. 

Postel byla tak příjemná, jak jen si ji pamatuji a vzpomínal jsem, jak mě po večerech rozčilovala Liamova přítomnost a nedostatek soukromí. Nyní jsem se cítil poprvé za dlouhou dobu osamělý. Přátelé jsou daleko ode mě a Brona mě nenechali vzít s sebou do pokoje. Spí venku v kotci, snad se na mě nezlobí. Samota mi nikdy nevadila, ale asi jsem si již tak zvykl na přítomnost alespoň čtyřnohého společníka, že jsem nemohl usnout. 

Probudil jsem se pozdě dopoledne, hospodská mi dole se smíchem připravila pozdní snídani. "Tu první už jsem vám dávno snědla, báli jsme se, že nikdy nevstanete." 

Rozespale jsem se na ni usmál a dal se do volských ok. Přišel mi dopis napsaný Liamem, ve kterém stálo, že se mám dostavit do Temného Hvozdu. Pocítil jsem cosi podivného ve svých vnitřnostech, když jsem pomyslel na Hnědého čaroděje. Podle všeho jsme nyní šli zachránit ze zajetí jeho a já si nedokázal představit, co za překážky při tomto snažení objevíme. 

Šel jsem za Bronem, v kotci se ho ostatní zvířata bála, takže byl jediný ve veliké dřevěné boudě. Zbytek spal venku na opačné straně tohoto psího motelu. 

"Tak pojď, jdeme za ostatními." Tázavě zvedl hlavu. "Myslím tím i Radagasta, ano," dovysvětlil jsem mu a již nebylo říkat nic dalšího. 

Za malou chvíli jsme dokoupili zásoby na cestu a vyrazili jsme na sever. Mrzelo mě, že jsme nemohli zůstat ve městě déle, upřímně mi to místo trochu přirůstalo k srdci. Bylo zvláštní něco takového cítit k městu stojícímu nad zemí. 

Čekala mě dlouhá cesta na sever. Zvolil jsem to dál od řeky podél lesa Fangornu. Slyšel jsem o tom místě sice děsivé příběhy, ale v lese byla větší šance na nalezení jídla. Navíc mě tam přitahovala i nemalá míra zvědavosti. Pokud příběhy byly pravdivé, musel jsem je vidět naživo.

Elwing

První dvě noci mimo Roklinku jsme strávili stále ještě vysoko v horách. První z nich jsme téměř celou postupovali dál, jen s krátkou zastávkou. Tu další už jsme si pokračovat nedovolili. Naštěstí jsme po cestě objevili další skalní převis, který nás skryl před větrem i sněhovou bouří. Byl poměrně nízký, takže jsme se do něj dostali pouze po čtyřech, ale zase nám zaručoval jisté bezpečí. 

Bylo téměř vyloučeno, aby tudy uprostřed noci někdo procházel a náhodně se rozhodl podívat se právě sem. Proto jsme si dovolili usnout oba najednou. Sněhové závěje u nás udržely alespoň nějaké teplo, navíc jsme s sebou měli elfské deky. Byly zároveň tak uzounké a tak hřejivé, těžko se tomu věřilo. 

Lehli jsme si co nejblíž ke skalní stěně. Dlouho se mi nepodařilo usnout, vítr vydával děsivé hvízdavé zvuky. Věděla jsem, že Liam je na tom podobně. Neustále se převaloval z jednoho boku na druhý. Nakonec zůstal ležet čelem ke mně. 

„Je ti teplo?" ozval se jeho tichý hlas. 

„Docela ano. Ty deky jsou malý zázrak. Jak jsi na tom ty?"