Středozemě v nebezpečí - část 5. - Návrat ztraceného

37. kapitola

Elwing

Po Liamově zjevně naštvaném odchodu, odešel i Emcee. Zůstala jsem sama. Až do teď jsem se neodvážila ani pohnout. Brzy mi hrůzou došel dech. Pokoušela jsem se uklidnit, ale jediným výsledkem mého snažení bylo až příliš nekoordinované postavení se na nohy. Znovu jsem si sebrala bílou deku, stále ještě prohřátou na vnitřní straně. 

Sedla jsem si na postel, co nejdál od místa události. Nemohla jsem se tam ani podívat. Mysl se teď bránila jakémukoliv uvažování, veškeré myšlenky se jen ptaly, proč se to stalo. Srdce se mi znovu rozbušilo, když jsem za sebou uslyšela trpaslíka. Téměř okamžitě však zmizel, nechal mi tu plný talíř nějakého jídla. Na večeři jsem skutečně neměla sílu. 

Zkontrolovala jsem, že jsou zavřené dveře a znovu si kolem sebe omotala příjemnou vlnu. Dlouhou chvíli se mi jen zpomalovaly vnitřní pochody, přestala jsem se třást. Později jsem si rovnou lehla na polštář. Objala jsem svá kolena, abych se cítila chráněná. 

Nyní se mé rozhodování úplně obrátilo. Přesvědčovala jsem se o Liamově nevinně. Snažila jsem se pochopit, proč to udělal i co vlastně udělal. Tolik mě to mrzelo. Mohla uplynout pouhá hodina nebo možná celý večer, nevnímala jsem to. 

Opět se ozvalo klepání na dveře. Trhla jsem sebou. 

"Tady je Radagast. Mohu vstoupit?" ptal se přívětivý hlas. 

Zaváhala jsem, ale nakonec svolila. Posadila jsem se směrem ke dveřím. Dovnitř ale jako první vešel úředník. Okamžitě jsem byla na nohou, aby mezi námi byla alespoň postel. 

"Nemusíš mít strach, nic ti nehrozí." To řekl čaroděj, stojící teď vedle Liama. "Mluvil jsem s tímto mladým mužem a jsem si poměrně jistý, že by ti rád něco sdělil. Vyslechla bys jeho slova?" Povzbudivě se na mě usmál. 

Přesunula jsem pozornost na obličej již zmíněného mladého muže. Byl v něm vepsán bezbřehý zármutek. Vyhýbal se mému pohledu a usilovně se snažil nebýt středem pozornosti. 

"Vyslechnu ho," promluvila jsem tiše. 

Liam se na mě konečně podíval. V očích měl nezaměnitelné překvapení. Bylo mi tak smutno. 

"Omlouvám se ti, Elwing. Vím, že pro mé činy není žádného odčinění. Nechtěl jsem ti ublížit, ani fyzicky ani duševně. To druhé se mi bohužel nepovedlo. Trápí mě to a budu jenom doufat, že mi jednoho dne odpustíš." 

Celou dobu mi odvážně hleděl do očí. Jeho hlas byl slabý, plný viny i neštěstí. 

Lehce jsem kývla. "Děkuji ti za omluvu. Asi bude nějakou dobu trvat, než ji přijmu." 

Tentokrát kývl on. Muselo mu být jasné, že to nepůjde hned. Radagast jej odvedl ven z místnosti. O něco klidněji jsem se vrátila na postel. Pak se čaroděj objevil znovu. Prohlížel si mě z uctivé vzdálenosti. 

"Nevadí, když se přiblížím?" ptal se klidným tónem. 

Zavrtěla jsem hlavou. Pozorovala jsem, jak pomalu došel k okraji postele, aby si sednul. Neustále se na mě díval. 

"Kdyby ti bylo cokoliv nepříjemné, stačí říct," řekl s drobným úsměvem. Poté pokračoval: "A teď, co se tady přesně stalo?" 

Se slzami v očích jsem mu převyprávěla svoji verzi příběhu. Tiše poslouchal, zamračený pod svými vousy. Utěšoval mě, tvrdil, že moje reakce byla normální. Nemám si nic vyčítat. 

"Liam to jednoduše přehnal. Občas se to stává. Je mi líto, že jsi se v jeho přítomnosti cítila tak moc zle." Opatrně se dotkl mé tváře, aby setřel slzy, jež pomalu stékaly dolů. V obličeji měl smutný úsměv. "Zvaž pečlivě, jak naložíš s jeho omluvou. Rád bych se za něj přimluvil."