Středozemě v nebezpečí - část 5. - Návrat ztraceného

23. kapitola

Elwing

Na dveře jsem se dívala ještě dlouho poté, co jimi Emcee odešel. Pečlivě jsem si všímala každičké změny, kterou ve mně snad mohlo vyvolat jeho rozloučení. Čím víc jsem se snažila něco cítit, tím větší se objevovalo zmatení. Dobře jsem věděla, jak výjimečný to byl okamžik, a přesto to pro mě byla pouhá skutečnost. Neměla bych se na sebe zlobit? Něco mi říkalo, že tohle už opravdu není správně. 

S pokrčením ramen jsem se vrátila ke své původní činnosti. Mezi prsty jsem si proplétala jemně opracovaný kámen. Byl hladký a zahřátý mým vlastním dotekem. Původně mi měl navrátit alespoň krůpěj barvy do vzpomínek. Ještě před chvílí jsem si byla jistá tím, že je mi takhle dobře. A přece... 

Když jsem viděla Liama se smutkem vyzařujícím z každé části těla, rozhodla jsem se to kvůli němu zkusit změnit. Tahle malinká kamenná labuť byla jednou z mých nadějí. Třeba by se mi podařilo vrátit zpět alespoň svoji nejsilnější emoci. Pamatuji si, že jsem ji tenkrát cítila. Držela jsem ten malý kousek minulosti, vzpomínala, sledovala ho... Jenže to nefungovalo. 

Teď už díky trpaslíkovi vím, že mi nepomůže ani přímý projev náklonnosti. Vzhledem k jeho následnému odchodu jsem o tom docela přesvědčená. Kdybych byla v pořádku, nebylo by mi přece úplně jedno, kdy se vrátí zpátky. Můj pokus se nevydařil. Možná je to přece jenom dobře. 

Další dlouhé minuty jsem seděla u jídelního stolu. Byla jsem sama, Liam zůstával v pokoji. I když jsem příliš nechápala, co přesně ho tolik rozrušilo, respektovala jsem jeho potřebu prostoru. Mohla bych se jít podívat ven. Už jsem stála v otevřených dveřích, když ke mně promluvil hlas rozumu. 

Liam je smutný, to je zřejmé. Když jsem byla dřív smutná já, co dělal? Přišel za mnou a mluvil se mnou. Takže je to jasné. Musím to udělat také. Se svým nápadem jsem byla spokojená, dokud jsem nezaklepala. Ta předchozí konverzace... Myslím, že mi Emcee dával úředníkův smutek za vinu. Hmm, co když to jenom zhorším? Zevnitř se ozvala slabá odpověď. Opět jsem pokrčila rameny. Brzy zjistíme, co se stane. 

Vešla jsem a pomalu kráčela k posteli, na níž seděl Liam. Měl zvláštní výraz, nedokázala jsem ho odhadnout. Zvedl ke mně oči. "Co bys ráda?" 

Aha, tohle znělo možná trochu naštvaně. "Ráda bych tě nějak rozveselila. Jako jsi to dělal ty pro mě," odpověděla jsem po krátkém přemýšlení. 

Na okamžik zvedl levý koutek úst. "Ne, to není pravda." 

"Ne?" 

"Ne. Nedělala bys to ráda. Jen opakuješ moje slova." 

Sledovala jsem ho a snažila se pochopit, jak to celé myslí. "Můžu ti nějak pomoct?" zkusila jsem to znovu. 

Zvedl se, aby se postavil proti mně. "Tvá slova mě ranila, Elwing. A já vím, že to ani nechápeš. Jaký smysl by tedy měla tvoje pomoc?"

"Mrzí mě, že jsem ti ublížila," řekla jsem zcela klidně. 

"Nevěřím ti. Nemluvíš vážně." Trval na svém. 

"Vážnější už být neumím," odvětila jsem. 

Místo reakce se chytil za hlavu. Co by mu tak mohlo udělat radost? Vždycky se snažil donutit mě i trpaslíka k vzájemnému vyznání. Možná zafunguje tohle. 

"Když jsi odešel, něco se stalo." začala jsem s očima upřenýma na jeho obličej, "Emcee mě po..." 

"Odešel, že ano? Slyšel jsem dveře," skočil mi do řeči. "To znamená, že tu budeme spolu. Elwing, asi bych chtěl být ještě nějakou chvíli sám. Dopřej mi čas." S těmito slovy mě vyprovodil ze dveří.