Středozemě v nebezpečí - část 5. - Návrat ztraceného

42. kapitola

Emcee

Po konverzaci s Liamem jsem zůstal zalezlý uvnitř už jen chvíli. Neměl jsem co dělat, a tak jsem vyrazil ven. Bronovi se nechtělo, asi na něj byla moc zima, tak jsem dal na jeho němou radu, přioblékl se, vzal si dýmku a tabák a vyrazil jsem ven. 

Kráčel jsem po lesní půdě, na které se už tu a tam válely první spadané lístky. Nebyl jsem si vlastně ani jistý, co je dnes za datum. Představa o toku času se mi již dávno vytratila. Když jsem pracoval v šachtě, bylo pro mě důležité, kolik je zrovna hodin a co je za den. Zjišťoval jsem si tak, kdy bude práce končit a kdy budu mít volno. Neměl jsem toho tehdy mnoho na dělání ani při volnu a práce v dole mi nevadila, ale stejně jsem byl rád, když jsem mohl mít chvíli pro sebe a nemusel jsem nic dělat. 

Zapálil jsem si dýmku a šel pořád dál a dál od pařezu. Vzpomínal jsem na lidi, které jsem znal z řad trpaslíků. Na své bratry a otce, kteří teď nejspíše trávili své dny v Morii. Nejslavnější trpasličí pevnost, která padla do rukou temna a museli jsme ji dobýt zpět. Nyní byla opět slavná, žilo v ní mnoho trpaslíků a bylo to skutečné velkoměsto pod zemí. 

Zastesklo se mi po domově, přeci jen bych někdy zase rád viděl místa, která znám tak důvěrně. Ten den, kdy jsem odešel s panem Gimlim jsem se zpátky neohlížel. Můj otec pro mě představoval povinnosti, kterým jsem se nechtěl věnovat a s bratry jsem tak silné pouto neměl. 

Nikdy jsem nezjistil, proč otec trval na tom, že jeho následovníkem budu já. Nebyl jsem prvorozený, naopak jsem byl nejmladší, ale tomu se vždycky jen zasmál a řekl, že alespoň přežiju nejdéle. Měl zvláštní smysl pro humor. Rozhodně jím ale neoplýval. 

Možná i ta záležitost s dědictvím postavila bariéru mezi mě a sourozence, kterou oni nedokázali překonat. Třeba teď připadl titul budoucího krále trpaslictva někomu z nich, když jsem byl tak dlouho pryč. 

Opět jsem zauvažoval nad tím, jestli si na mě vzpomenou a jestli si myslí, že jsem mrtev. Mohl jsem zahynout kdesi v Morii a nikdo by mě nikdy nenašel. Na to tam bylo míst dost. 

Vyhoupl jsem se na nízkou větev stromu a tam seděl. Nechtěl jsem se chovat jako elf, ale o židle byla v lese nouze. Zůstal jsem tam, dokud mi nevyhasla dýmka a já nedostal hlad.

Elwing

Nějakou dobu jsme spolu s Liamem seděli naproti sobě u stolu. Popíjeli jsme kávu, zatímco se v místnosti znatelně oteplilo. Zůstávali jsme potichu, ani jeden nevěděl, o čem mluvit. Vůně i chuť Radagastovy kávy mě naprosto omámila. Zapomněla jsem, jak úžasná věc to je. Konečně jsem se odhodlala něco říct. 

"Děkuju, že jsi znovu rozdělal oheň," ocenila jsem jeho ochotu. 

Usmál se a zvedl ke mně oči. "Bylo mi potěšením. Co tvé zranění?" 

Podívala jsem se na svoji dlaň. Na jednom z prstů byla jasně zřetelná linie. Krev už dávno přestala téct, rána se připravovala k zacelení. 

"Myslím, že je to v pořádku. Opravdu to byla jen obyčejná malá nehoda," podotkla jsem znovu. 

Pozoroval mě a lehce omluvně pokračoval. "Podíval bych se sám, ale nerad bych tě, jakkoliv rozhodil. Snad mi rozumíš." 

Kývla jsem. Nechtěla jsem o tom dál mluvit, už takhle jsem si připadala hloupě. Raději jsem změnila téma. 

"Brzy bude čas večeře. Neměli bychom něco připravit?" 

Liam se rozhlédl po místnosti, až skutečně spatřil, jak rychle se stmívá. Venku už byla tma. 

"Máš pravdu, asi bychom měli. Máš nějaký nápad? Rád se přizpůsobím," řekl a dopil zbytek svého hrnku.