Středozemě v nebezpečí - část 5. - Návrat ztraceného

2. kapitola

***Varování: Následující děj obsahuje podrobnější popis fyzického a verbálního násilí, souboje nebo krvavé scény. Pokud vám takové věci nedělají dobře, nenuťte se do čtení. Nechávám na vašem vlastním uvážení, zda budete pokračovat. Děkuji za pochopení.***

***Násilné scény mají označený začátek i konec, abyste je případně mohli přeskočit.***

Elwing

Muselo už být pozdě večer, protože všude okolo nás byla tma. Těžko říct, kolik přesně uplynulo času od doby, co jsme sem přišli. Venku řádila bouřka, chvílemi dokonce padaly kroupy. Nakonec jsme byli rádi, že jsme se rozhodli přečkat noc v jednom z opuštěných domů v Isengardu. Ne že by jich tu bylo mnoho, celkem jsme napočítali sedm obstojných budov. Zbytek byl srovnán se zemí. 

Oblast vypadala opuštěně, nikde žádný život, ani rostlinám se tu příliš nedařilo. Celá zem byla pokryta prachem a drobnými kamínky skřípajícími pod chodidly. V předchozích dnech jsme vše opatrně prozkoumali a na noc jsme pak vždycky vyšli zpátky mezi zelené stromy. Tentokrát jsme zvolili noční Isengard. Přišlo nám to jako taková poslední zkouška. Pokud se před námi někdo schovával, pravděpodobně ho teď objevíme.

Dům byl vybaven jen nejnutnějším nábytkem. Žádné zbytečné ozdoby, jen dřevo a kov. Zvenku se zdál být nejzachovalejší, dokonce do něj nezatékalo. To nám skutečně přišlo vhod. Seděli jsme u dubového stolu, zcela potmě. Zavřeli jsme okenice, aby nikdo neviděl dovnitř. 

Liam se pokoušel zapálit svíčku, kterou jsme předtím našli zakutálenou v rohu místnosti. Vlastně to byl spíše pouhý zbytek svíčky, většina již byla použita předchozím majitelem. Úředník na několikátý pokus uspěl a jeho tvář ozářil teplý jas plamínku. 

Já seděla s dopisem v ruce. Nyní jsem si ho mohla znovu důkladně přečíst. Emcee nenapsal nic, co bychom neočekávali, takže byl zřejmě v pořádku. Pobavilo mě, že je Bron vytrvalejší než trpaslík. Liam byl vděčný za ochotu s pomocí jeho rodině. Nechala jsem ho uzavřeného v myšlenkách a začala jsem psát odpověď. Neměla jsem nic zajímavého, co bych mohla sdílet. Každý další den probíhal stejně jako ty předchozí. Jedinou výjimkou byla dnešní noc uprostřed opuštěného města. Vše jsem i přes to pečlivě vylíčila. Vyřídila jsem Liamovy díky, také jsem zmínila skutečnost, že na tomto místě vše pomalu umírá. Zajímá mě totiž trpaslíkův názor. Na konec jsem dopsala přání, aby se jim při boji o Minas Tirith dařilo a vrátili se živí. Podepsala jsem se a dopis srolovala. 

"Jdu ho odeslat, Liame," řekla jsem svému společníkovi, ale on mě nejspíš vůbec nevnímal. Nevadilo mi to. Ráda jsem měla chvilku sama pro sebe.

Opatrně jsem otevřela dveře a vyšla ven do větru a deště. Neovládla jsem zachvění, které proběhlo mým tělem, tak jsem si raději přitáhla blůzku blíž. Obešla jsem dům, chráníc dopis před nepříznivým počasím. Stála tam malinká kůlnička, tak akorát velká na hromádku dříví pro zimní měsíce. Tam na horním špalku seděl orel. Chtěli jsme mu zajistit suché přenocování a tohle místo se přímo nabízelo. Dopis jsem uvázala k jeho noze, zatímco mě jeho moudré oči sledovaly. 

"Dones jej prosím trpaslíkovi. Nespěchá to, klidně tu zůstaň do rána," řekla jsem tiše. Orel vydal melodický zvuk, který jsem vždy považovala za výraz souhlasu. Poděkovala jsem a odcházela pryč.

Ten pohyb jsem viděla jen koutkem oka. Vlastně jsem nevěděla, zda se mi to jenom nezdálo. Ani na vteřinu jsem nezaváhala, prostě jsem pokračovala v chůzi. Bylo výhodnější, aby si tajemný návštěvník myslel, že o něm nevím. Mé oči kmitaly z místa na místo, zatímco se má hlava ani nepohnula. Brzy jsem byla odměněna dalším nezvyklým pohybem. Delší suchá větvička nedalekého osamoceného keře se houpavě navracela do původní polohy. To bylo neopatrné, téměř jako by se ta osoba bála, jakoby dělala chyby z nervozity. Jelikož tohle bylo to jediné, co jsem spatřila, musela být velice zkušená.