Středozemě v nebezpečí - část 5. - Návrat ztraceného

34. kapitola

Elwing

Zůstala jsem sedět v křesle, zatímco trpaslík spěšně odešel. Tak nějak jsem chápala, proč chtěl co nejdřív zmizet. Musel si připadat hloupě. Přesto mi to bylo líto, mrzelo mě, že nesnese pomyšlení, že by nás spolu viděli ostatní. Ve chvíli, kdy se vzdálil, jako by mě realita zchladila. To příjemné teplo náhle zmizelo. Asi to tak mělo být. Proč jsem si myslela, že to může být jinak? 

Přemýšlela jsem o svých citech, než do mě Liam šťouchnul. „Posuň se přece kousek." Vesele se smál a významně hleděl na mé křeslo. 

„Nemůžeš si sednout jinam?" ptala jsem se pořád lehce nepřítomně. 

S hlavou nakloněnou ke straně mi odpověděl. „Samozřejmě bych mohl, jenomže jsme tu teď čtyři na tři křesla, víš? Ty jsi mi mé místo nestydatě zabrala. Myslel jsem, že by bylo snazší se o něj podělit." 

Díval se na mě tak upřeně, že mě to zmátlo. 

„Promiň, co jsi to říkal?" 

Trpělivě se usmál. „Neboj se, já si poradím." 

Chvilku se rozmýšlel, pak mě ale umíněně nadzvedl a posunul. Následně si sedl vedle mě. 

„Tak, takhle to bude dobré," řekl sám pro sebe. 

Radagast se mezitím usadil naproti nám. Brzy k němu přiběhl Sebastian, vypadal pořád stejně nadšeně. Čaroděj mu musel tolik chybět. Teď už je ovšem zpátky a malý ježek si jeho přítomnosti užívá, jak nejvíc to jenom jde. 

Uvědomila jsem si, že to je přesně ten pocit, který právě prožívám. Emcee mi chybí čím dál víc, aniž by byl někde daleko. A já nemám šanci trávit s ním čas, protože mi to nedovolí. Do očí mi znovu vstoupily slzy. Úpěnlivě jsem sama sebe prosila, abych to tentokrát vydržela. 

Radagast se unaveně protáhl. Všichni jsme věděli, jak unavený musí být, i když se neustále tvářil úplně normálně. Bylo hezké, vidět ho konečně v klidu sedět. Začal nám vyprávět něco o vzácné bylince, jíž objevil cestou domů. Pak se však jen tak mezi řečí obrátil na mě. 

„Vlastně, Elwing, od Liama jsem se dozvěděl velice zajímavou věc. Emcee se prý odhodlal k jednomu velkému činu." 

Neodvážila jsem se zvednout oči. Čekala jsem, až přijde ta bolestivá otázka. Zatínala jsem si nehty do dlaní, jen abych si způsobila bolest a vydržela o něco déle příčetná. Žádná další slova ovšem nepřišla. 

Opatrně jsem se rozhlédla. Čaroděj sledoval Liama. Cítila jsem, jak téměř neznatelně vrtí hlavou. Hned na to promluvil. 

„O jaké bylince jsi to mluvil, Radagaste? Její účinky mě zajímají, mohl bych ji využít ve své léčitelské praxi?" 

Načež se plynule rozeběhl rozhovor těch dvou o nejrůznějších druzích rostlin a jejich využití. Věděla jsem, že to Liam udělal kvůli mně. Byla jsem ráda, že to udělal. Vzápětí se totiž otevřely dveře a vešel trpaslík s hrnky plnými horkého čaje. Každý z nás od něj jeden dostal. Postavil je na malý odkládací stolek, aby si mohl přisednout na poslední volné místo u krbu. 

S podivem jsem sledovala, jak jej čaroděj okamžitě zapojil do konverzace. To se nám většinou nepodařilo ani v tématech, která ho osobně zajímala. A teď tu mluvil o něčem tak obyčejném jako je heřmánek. Nervózně jsem poslouchala jejich hlasy. Doufala jsem, že se rozhovor úplně obrátil a mě si už nikdo nevšímá. 

Nebyla to tak docela pravda. Liamova ruka se dotkla té mojí. Aniž by přestal sledovat dění kolem sebe, jemně mě donutil povolit napjaté sevření dlaně. Udělal to i s mojí druhou rukou. Nechala jsem se jím vést, protože odpor byl v tento moment zárukou nepřiměřených emocí. Lehce pak prohmatal rýhy způsobené mými vlastními nehty. Pohotově zareagoval na Radagastovu poznámku o jitroceli, které jsem absolutně nerozuměla, a pobaveně se smál spolu s ostatními.