Středozemě v nebezpečí - část 5. - Návrat ztraceného

27. kapitola

Emcee

V jeskyni byla ještě větší zima. Skoro jsme litovali, že jsme nešli prozkoumat druhý východ z dílny, ale tam nejspíš nebylo nic tak zajímavého. Tady se ledová těla na nosítkách odnášela kamsi hlouběji. Dlouho bylo slyšet jen ozvěnu kroků zahalených a dopady našich nohou se v ní ztratili. 

Zůstat neviděn tady pro mě byla hračka. Jeskyně jsou můj živel. Pronásledovali jsme skupinu nesoucí budoucího vojáka a sestupovali jsme stále níž a níž. Chlad začínal být i na mě dost silný a konečně jsme se dostali na město určení. Museli jsme být už vážně hluboko pod zemí. 

Na vyvýšeném místě na jakémsi trůnu vysekaném do skály tu seděl Alatar. Jeho přítomnost mě polekala. Čekal jsem samozřejmě, že ho tu objevím a kdo jiný by měl dávat ledovým sochám život, když ne on, ale přece se mi sevřel žaludek, když jsem ho viděl. Bál jsem se, že o nás musí dobře vědět, že jemu se ve stínu neschováme, ale proč by nás pak nechal být? Nejspíš jsme zůstali nespatřeni i jím. 

Alatar vstal, když mu donesli nového budoucího vojáka. Ruce napnul nad sebe, mumlal temná slova zlým jazykem, který jsem nikdy neslyšel, a s dunivou ranou mu z dlaní vyletěl záblesk světla, který vstoupil do nehybného modrého těla. 

Zůstali jsme bez dechu stát, já i vlk, a čekali jsme, co se stane. Pak se trhnutím zvedla pravá ruka. Pak druhá. Náhle se tělo posadilo, postavilo a odkráčelo po schodech hlouběji do útrob jeskyň. Zahalení vzali prázdná nosítka a my se museli schovat, aby si nás cestou zpět nevšimli. 

Ještě, než stačila přijít další skupina, využili jsme chvíle čarodějovy nepozornosti a utekli ke schodišti. Seběhli jsme dolů, zatočili chodbou a opatrně vyhlédli zpoza rohu. 

Zatajil se mi dech. Před námi se rozprostírala obrovská jeskynní místnost, velká téměř jako Morie. Podlaha se mi nejdřív zdála dlážděná jakýmsi modrým polodrahokamem, ale pak jsem lépe zaostřil. Byla to obrovská armáda ledových vojáků. Čítala asi dva tisíce vojáků a stále přicházeli další. Byl to pohled, který mě donutil cítit se velmi malý. 

Vtom mě někdo chytil za rameno.

Elwing

Liamova slova pro mě příliš neznamenala. Přesto jsem tušila, že se k tomu složitě odhodlával, a opravdu jsem se snažila přijít na kloub vlastním pocitům. Dlouho mezi námi bylo ticho. Poté se ode mě odtáhl, odstoupil, aby mi věnoval jeden ze svých zdrcených pohledů. 

„Chtěl jsem ti to říct. Vím, že je pozdě." 

Dřív než jsem si to stačila lépe promyslet, vyslovila jsem další otázku. „Pozdě?" 

Znovu se na mě podíval. Pousmál se a vzal mě za ruku. „Ano, získal tě Emcee." 

Jeho činy se zvláštně mísily se slovy. Najednou jsem byla úplně zmatená. Nevěděla jsem, co bych v takové situaci měla udělat. 

„Asi nejsem schopná tyto věci posoudit," řekla jsem klidně. 

Musel to vědět, sám se v mé přítomnosti necítil pokaždé dobře. Raději jsem se vzdálila. „Měl by ses zkusit uklidnit, Liame." 

V jeho očích se znovu objevily slzy. Otočila jsem se a zamířila ke dveřím.

Venku bylo teplo, ačkoliv jsem neobjevila ani kousek modré oblohy. Ze severu se sem táhla dlouhá šedivá mračna. Les byl podivně tichý, snad kvůli hvízdání větru ve větvích stromů. 

Posadila jsem se na lavičku, abych na chvíli zapomněla. Měli pravdu, tenhle stav byl mnohem náročnější. Vlastně jsem si to zavinila sama, kdybych se nezajímala o okolí, bylo by mi pořád dobře. Možná bych se k tomu mohla vrátit. Dlouhé minuty jsem jen tak seděla a zírala na okraj lesa.