Středozemě v nebezpečí - část 5. - Návrat ztraceného

43. kapitola

Emcee

Radagast mi u krbu vyprávěl, jak k Bronovi přišel. Že jednoho dne byla obrovská bouřka, tak silná, že i Radagast zůstal raději zavřený uvnitř a čekal, až se příroda venku vyřádí. Když se vše uklidnilo, šel se podívat ven, aby zkontroloval, co všechno zůstalo na svém místě. 

Ve dveřích pak doslova zakopl o odrostlé štěně, schovávající se pod malou stříškou nade dveřmi. Nechal jej nejdřív venku a čekal, jestli si pro něj někdo nepřijde. Když se za celý den a noc nikdo neukázal, začal se o něj starat on. Dal mu jméno a pečoval o něj jako o Sebastiana. 

Ten prý nejdřív naprosto nesouhlasil s vlkovou přítomností, ale nakonec se s tím musel chtě nechtě smířit. Do dnešního dne má prý vlk strach z bouřek. Divil jsem se, že mi to Radagast neřekl dřív. Naštěstí jsme se ale do této chvíle s nijak hrozným počasím nesetkali, tak jsem si u vlka tohoto strachu nevšiml. 

"Proč ale nemá rád silmarily, Radagaste? Musí k nim mít hodně špatný vztah, když na mě kvůli tomu i zaútočil." 

Radagast se na chvíli odmlčel a přemýšlel. "Víš, tohle mi dělá starost už dlouho. Vím, že silmarily nejsou tak úplně dobrý nástroj nebo nástroj světla. Zvířata tyto věci cítí velice dobře. Právě proto se obávám kamenů daleko víc, než se vám možná zdá zdravé. Nevím totiž, proč se choval až takhle vyhroceně." 

Jeho odpověď mě tedy neuklidnila. Nebyl jsem si teď jistý, jestli je dobrý nápad shromáždit všechny tři kameny na jedno místo. S takovými myšlenkami jsem odcházel do svého pokoje. 

Spánek jsem zatím vůbec necítil přicházet, tak jsem si vzal mapu a připravoval plán zítřejší cesty. Měli jsme na výběr mezi cestou lesem, podél něj nebo podél řeky. Hory jsme měli přejít v místě, kde se přes ně dostal Thorin a jeho společníci cestou na Erebor. Bude zajímavé kráčet tak významným místem. Podle Radagasta tenkrát vybíral cestu Gandalf, tudíž je jisté, že je to ta nejlepší varianta. Snad se za tu dobu příliš nezměnilo. 

Vrátil jsem se od snění nad budoucností k plánování začátku trasy. Došel jsem k závěru, že ze začátku se budeme držet podél hranice lesa. Chůze tu nebude tak obtížná jako v něm a příležitosti k lovu daleko častější než u řeky. Než se ale střetneme se starou lesní cestou odbočíme od lesa směrem k vodě, abychom ji překročili v bodě, kde se přes ni klene most – nedílná součást jediné udržované cesty přes Temný Hvozd. Od mostu to pak bude již jen kousek na sever a na západ, než dorazíme k horám. 

Se svým plánem jsem byl spokojen. Večer se již pomalu měnil v noc a já se před cestou chtěl dobře vyspat. Rozhodl jsem se tedy, že mé nápady předám ostatním až u snídaně.

Elwing

Dospěla jsem k závěru, že je Liam naprosto geniální. Tedy když o mě zrovna nemá strach. 

Bylinky nádherně zklidnily veškeré napětí, které jsem cítila. Horká voda uvolnila stažené svaly a vše se na okamžik zdálo jednoduše dokonalé. Dávala jsem si dobrý pozor, abych neusnula. Jakmile se mi začaly zavírat oči, raději jsem z vany vylezla. S osušením jsem si dávala na čas. 

Věděla jsem, že čím dřív si půjdu lehnout, tím dřív přijde ráno. A s ránem mí přátele odejdou. Bylo to nevyhnutelné, nedalo se už nic dělat. Stávalo se to častěji, než mi bylo milé. I přes všechna minulá odloučení jsem si na tyto situace stále nezvykla. A ani jsem si zvykat nechtěla. 

Naposledy se mnou byl alespoň Liam. Teď mi zmizí oba dva. Jistě, byl tu ještě Radagast. I když jsem se však opravdu snažila, nedokázala jsem o něm smýšlet stejně. 

S Liamem nás i přes několik hádek, nedorozumění a poslední nepříjemnost pojilo silné pouto. Vzájemně jsme si zachránili život tolikrát, že by ani nemělo smysl to počítat. Rozuměli jsme si i ve chvílích smutku či zklamání. 

S vděkem jsem vzpomínala na mnohé tiché záchrany, jež mi podal v mé zoufalé náklonnosti k trpaslíkovi. Tolikrát jsem se snažila tyto city ovládnout, ale byly silnější, než má vůle. Emcee mi přitom věnoval pouhých pár chvilek, pár okamžiků štěstí. Následně je většinou zadusil nebo je nechal vyhasnout. 

Zasmála jsem se. Možná by si mé srdce přece jen zasloužil spíš Liam. Jenomže takhle to nefunguje. Napřed bych musela zapomenout. 

Konečně jsem si oblékla svoji bílou noční košili. Došla jsem k oknu, ve kterém již hodnou chvíli zářil měsíc. Třeba je mým osudem zůstat bez poskvrny. Mám moc nad něčím tak dávným, jako jsou silmarily. Ilúvatar se mnou musí mít vlastní plány. Proč je tak těžké se s takovou věcí smířit? 

Ještě chviličku jsem jen tiše stála. Pak jsem jediným plynulým pohybem skočila a přistála v peřinách. Cítila jsem se teď jako znovuzrozená. Levandule voněla celým pokojem. Hmm, jak krásně se při tom všem usíná. Možná se mi bude zdát něco hezkého. 

**Poznámka autora: A blížíme se do finále této části! :) Zbývá nám už jen loučení. I při tom se však může mnohé stát :)))