Středozemě v nebezpečí - část 5. - Návrat ztraceného

16. kapitola

Emcee

Ráno jsem zamyšleně hleděl na řeku, která tekla před námi. Nebyla nijak moc široká ani divoká, ale plavání nebylo mým koníčkem. Bron by ji jistě překonal ihned, ale já se do toho příliš neměl. Vydali jsme se na cestu dál proti proudu a doufal jsem, že objevíme nějaký most. Dobře jsem věděl, že v takto neobydlené oblasti je šance na most pouze velmi mizivá, ale i tak jsem to chtěl zkusit. Stejně se tímto směrem voda jen zužovala a změlčovala. V každém případě by se měla cesta na druhý břeh jen zjednodušovat. 

Okolo jedenácté hodiny dopoledne jsme se odchýlili od trasy podél vody a šli se podívat do blízkého lesíka po lovné zvěři. Plížili jsme se řídce rozmístěnými stromy. Bylo nás jistě vidět široko daleko, ale nemělo by nás být cítit. Vítr totiž foukal směrem od nás k řece nikoli od nás do lesa k případné kořisti. 

Nakonec jsme vzdali další průzkum a prostě jsme ulehli do trávy a čekali na kořist. Bron se posunul dál ode mě hlouběji do lesa, aby mohl zvíře napadnout zezadu. Čekali jsme asi dvacet minut, když jsem spatřil útlé tělo mladé srny. Blížila se k mému úkrytu a tím tak do naší pasti. 

Skoro mě vyděsila, když se vynořila z křoví. Nečekal jsem úspěch takhle brzy. Ještě jsme ji však neměli ulovenou a já zůstával nehnutě ležet. Vzpomněl jsem si, jak mě Elwing učila, že klíčem k dokonalému úkrytu je se nikdy nepohnout. V daný okamžik jsem radši ani neriskoval pohyb očima. Když byla srna tak blízko, že by si mě musela už co nevidět všimnout, vystartoval jsem, jak nejrychleji jsem dokázal s nožem připraveným v ruce. Sekyra by byla příliš pomalá. Vypadalo to jako zběsilý útok, ale ve skutečnosti jsem jej pečlivě naplánoval tak, aby utíkala přímo za Bronem. Když proskakovala křovím, něco na ní z něj vyletělo a Bron ji jedním pevným kousnutím usmrtil. 

Ten den jsme měli chutný a výživný oběd. Neměli jsme jak s sebou vzít zbytky masa, tak jsme toho snědli, co nejvíc jsme byli schopni a zbytek přenechali divé zvěři. Museli jsme si po obědě dát velkou přestávku na slehnutí, ale cítil jsem se pak plný energie. Bron také vypadal živěji. 

Vzhledem k tomu, že jsme ztratili jídlem a lovem mnoho času, pochodovali jsme teď výrazně rychleji. Ani jednomu z nás to nedělalo příliš velký problém. Brzy jsme dorazili k místu, kde se do naší řeky vlévala jiná. Připadalo mi zbytečné putovat dál proti proudu té původní, kdybychom kvůli tomu museli přebrodit tuto. Voda byla již znatelně mělčí než o pár kilometrů jihovýchodně a tak se jednalo o nejideálnější příležitost k dostání se na druhý břeh. 

Sundal jsem si kalhoty, aby zůstaly suché a dal si je na záda. Bron plaval po mém boku a já jej přidržoval či popostrkoval dál. Voda se mi dostala až ke spodnímu prádlu a namočila mi spodní lem košile. Věci, které jsem však nesl na zádech, zůstaly naprosto suché. 

Netrvalo tedy příliš dlouho a už jsme kráčeli na sever směrem k našemu místu setkání. Řeku jsme teď měli po naší levici a večer jsme uléhali v dohledu Temného hvozdu. Necítil jsem se tu bezpečně a spal jsem jen na půl oka. Bron také tak. 

S přáteli bych se měl setkat brzy. Nevím ale, kde přesně jsou. Ráno jim musím poslat dopis, protože bychom se mohli vidět možná i zítra večer. To bychom se ale nesměli minout. 

Jak jsem si v noci slíbil, tak jsem také ráno udělal. Spánek proběhl klidně, ale má obezřetnost pokračovala. Něco ve vzduchu předvídalo nebezpečí. S očima na stopkách jsme vyrazili dál.

Elwing

„Elwing? Slyšíš mě?" tiše se ke mně snášel jakýsi hlas. „Elwing, probuď se," vlastně pouze šeptal, tak potichu, jak jen mohl. Byl to Liamův hlas.