Středozemě v nebezpečí - část 5. - Návrat ztraceného

33. kapitola

Elwing

Když jsme se vrátili z procházky, napadlo mě, že by bylo vhodné se Radagasta dovolit, zda nás u sebe ještě nechá. Konec konců jsme k němu přišli bez dovolení. Nechala jsem ostatní vejít dovnitř a vzala si ho stranou. 

„Víš, chtěla bych se tě za nás všechny zeptat, jestli ti tu nevadíme. Jistě by ses rád porozhlédl po lese a my tě tu nechceme zdržovat." 

Usmál se na mě a lehce mě pohladil po tváři. „Právě naopak, Elwing, budu moc rád, když u mě zůstanete. Samozřejmě si půjdu obhlédnout okolí, ale v tom mi překážet nebudete." 

Tato slova mě potěšila. Nevěděla jsem, co dalšího podnikneme, zatím jsme se na ničem konkrétním nedomlouvali. Kdybychom museli odejít, bylo by všechno mnohem těžší. 

„Děkujeme," usmála jsem se vděčně. 

„Jsi hodná, že se tak zajímáš. A víš co? Liam je opravdu sympatický mladý muž," pokračoval čaroděj s upřeným pohledem. 

Souhlasně jsem kývla. „Ano, myslím, že je. Hodně mi pomáhá." 

„To rád slyším. Když ses mi o něm zmínila tenkrát v Minas Tirith, nevěděl jsem, co si o něm myslet. Vyklubal se z něj dobrý člověk. Zdá se, že jste si hodně blízcí." 

Teď už jsem věděla, co se skrývá za jeho zdánlivě nevinnými poznámkami. Usmála jsem se. „Nejspíš jsme si blízcí, máš pravdu. Byla tu jedna taková chvilka, nicméně to je všechno pryč. Rozhodli jsme se nechat vše při starém." 

Vypadal docela překvapeně. „Aha, to jsem nevěděl. Mělo to nějaký důvod?" vyptával se dál. 

Pokrčila jsem rameny. „Neměl z toho dobrý pocit. Byl to jeden okamžik, který nás na dlouhou dobu rozdělil. A také kvůli trpaslíkovi," připustila jsem. 

Dál už jen pokyvoval hlavou. Navrhl, abychom se vrátili dovnitř. Naši přátelé seděli v křeslech. Emcee u sebe měl Brona a škrábal ho za ušima. Vlk se spokojeně nastavoval tak, jak mu to bylo nejpříjemnější. 

Liam se k nám otočil, usmál se a promluvil. „Tak tady jste. Říkali jsme si, kde jste se zdrželi." 

Bylo mi jasné, že pokud někdo něco říkal, byl to právě on. Ta představa mě pobavila. Trpaslík, který se za každou cenu snaží nevnímat úředníkův hlas, zatímco druhý jmenovaný klade otázky. 

Radagast vypadal také vesele. „Neboj se, nikam jsem vám ji neodvedl." Pronesl to s takovým podtónem, že jsem se musela začervenat. 

„Vlastně mi došlo, Liame, že jsem tě jako majitel domu ještě plně neseznámil s jeho zákoutími. Jistě by sis zasloužil vlastní pokoj, jaký ode mě dostali tvoji dva společníci." 

Úředník byl nadšený. Ihned vstal a s hlasitými díky se připojil k čarodějovi. Spolu pak zmizeli v chodbě. Nějakou chvíli jsem se za nimi usmívala. 

Moji pozornost znovu upoutali trpaslík s vlkem. Rozhodla jsem se k nim připojit. Posadila jsem se na Liamovo místo. 

„Ještě jsem vám nepoděkovala, že jste nám vrátili Radagasta. Bylo to těžké?" ptala jsem se. 

Chvilku to trvalo, nakonec mi však Emcee vyprávěl stručnou verzi svého dobrodružství. Když jsem slyšela o zmrzlé armádě, zatajil se mi dech. Máme takové štěstí, že už nám nehrozí její vpád. Vyslechla jsem si vše, co mi chtěl povědět. Pak jsem mu popsala naše dny tady a také Liamovy pokusy. Prozradil mi, že to byl vlastně Radagast, kdo mi zablokoval emoce a ne Alatar. Pak mi vysvětlil proč. To mě ani nenapadlo. Je pravda, že bych mohla nechtěně vyzradit polohu čarodějova domu. Zamrazilo mě jen při tom pomyšlení. Budu si dávat větší pozor. 

Sledovala jsem, jak se Bron spokojeně nakrucuje. Kdo by byl řekl, že mi stačí odebrat citovou stránku, abych zvládla zranit všechny své blízké. I trpaslík to pocítil, donutilo ho to k něčemu, co by normálně neudělal. A já se nezmohla na žádnou reakci. Nedala jsem mu ani odpověď, nerozloučila jsem se. Mohlo to být naše poslední setkání. Myslím, že je čas na omluvu. 

Zkusila jsem se na něj podívat, stejně se díval jinam. „Emcee... já..." 

Přesunul svůj pohled na mě. Snažila jsem se, ale nedalo se to vydržet. Nevěděla jsem, co lepšího udělat, tak jsem pevně zavřela oči. 

„Omlouvám se." 

Ztěžka jsem se nadechla. Dvě obyčejná slova, nic těžkého. Přesto jsem se neodvážila čelit trpaslíkovu výrazu. Jen jsem tiše seděla a doufala, že pochopil, proč se mu omlouvám. Že si spojí toto místo a naše poslední setkání. Že uvěří, jak moc mě mrzí můj tehdejší chlad, protože rozhodně neodráží mé skutečné city. Možná, že tyto emoce potřebuji dostat ven.

Emcee

Okamžitě mi došlo, na co svojí omluvou naráží. Nemohlo to být nic jiného. V hlavě mi proběhla myšlenka, že možná bylo lepší, když emoce necítila. V takovýchto chvílích jsem si připadal vždy velice nepatřičně. Rychle jsem však podobné nápady zahnal a přemýšlel, jak s danou situací naložit. Neuměl jsem utěšovat lidi, neuměl jsem odhadnout jejich emoce ani to, co se očekává, že já udělám. Docela dlouho jsem tedy vyčkával s reakcí a pocítil jsem, že je to díky tomu jen horší. 

Přitáhl jsem si křeslo blíž k tomu jejímu a promluvil: "Není to přeci tvá chyba, že ses zachovala, tak jak ses zachovala. V tu chvíli jsi to prostě neuměla lépe, protože ti to Radagast nedovolil. To, co jsem udělal já, bylo impulzivní a ani nevím, co jsem si od toho sliboval. Tudíž tvá absence reakce nebyla ničím hrozným, já totiž nevěděl, co čekám, že se stane. A teď jsme tu, ty skoro pláčeš a já nevím, co s tím," zasmál jsem se. "Ne, promiň, nemyslel jsem to zle." 

Nevěděl jsem, jestli jsem to celé jen nezhoršil. Podíval jsem se na Brona pro radu. Ten překvapivě chápavě natočil hlavu, popošel k elfce a otíral se jí o nohy. Pochopil jsem tento jeho náznak a Elwing opatrně objal. Po chvilce se v mém náručí uvolnila, položila mi ruce kolem krku a přitiskla se na mě. Bylo to příjemné. 

Zaslechli jsme zvuky kroků vedoucích z chodby a také postupně se zesilující hlasy. Naši přátelé se blížili a my sebou oba polekaně trhli. Rozpustili jsme objetí a Elwing si otřela slzy z očí a tváří. 

Čaroděj s Liamem přišli oba v dobré náladě, ten druhý očividně nadšený ze svého pokoje. Elwing se jej lehce roztřeseným hlasem zeptala, jak se mu líbí. Tím mi bylo jasné, že prozradila, co se tu tak mohlo dít. Radagastovo oko rychle přeměřilo vzdálenost mezi sedačkami. Věděl jsem, že dobře ví, kde byly, když odcházeli, a tak abych se vyhnul další trapné chvíli, vstal jsem a oznámil, že nám všem udělám čaj. Radagastův pobavený pohled mě mírně rozčílil a já si říkal, že to mi také nechybělo. 

V kuchyni mi pomáhal Sebastian, ještě živější než dřív. To snad ani nebylo možné. Při přípravě jsem si uvědomil, jak dobří přátelé se z nás všech stali. Dobře vím, jak má kdo tento nápoj rád a připravil jsem jej všem přesně podle jejich chuti. Donesl jsem je všechny do obývacího pokoje pařezu, kde jsem se pohodlně rozvalil do křesla i s horkým pitím. Kdo by to byl řekl, že tu věc z listí budu mít tak rád.