Středozemě v nebezpečí - část 5. - Návrat ztraceného

31. kapitola

Emcee

K mému vybavení jsme se dostali celkem rychle. Nad schodištěm vinoucím se od naší cely se nacházela malá místnost pro stráže. Ty, které jsme nechali za mřížemi. Role se otočily. 

Vzal jsem si ze stolu svou sekeru. Dlouze jsem si ji prohlížel, abych se ujistil, že na ní nenajdu žádné nové šrámy či jiné poškození. Viděl jsem, jak se tomuto téměř rodičovskému zájmu Radagast ušklíbal, ale bylo mi to jedno. Když jsem vyhodnotil, že její stav se od našeho rozloučení nezměnil, vyrazili jsme dál. 

Nyní bylo v plánu najít Alatara. Další chodbou jsme se dostali do změti úzkých průchodů mezi malými, velkými a středními jeskyněmi. Jejich zdi byly vlhké a temné. Mnohdy jsme slyšeli zvuky procházejících nepřátel, ale viděli jsme je jen jednou. Byl sám a nečekal pád mé sekery z úkrytu za stalagnátem. 

Když jsme si byli jistí, že jsme sami, vyprávěl mi Radagast o stvoření světa, o Ilúvatarovi a jeho potomcích, jako třeba o něm samém či o Alatarovi. Znělo mi to jako pohádky pro děti na dobrou noc, ale věděl jsem, že to je pravda. Hnědého čaroděje jsem znal a nepochyboval o jeho moci. To samé platilo bohužel i o tom Modrém. 

Konečně jsme se dostali z toho jeskynního bludiště. Nutno podotknout – mou zásluhou. Nebýt mě, chodili bychom možná stále v kruzích. Rád jsem byl k něčemu ještě důležitý, protože jsem se obával, že v souboji dvou mágů budu k ničemu. O tom jsem se měl však teprve přesvědčit. Nyní se chodby přestaly větvit a my znovu po dlouhé době stoupali vzhůru, po velkém výstupu jsme se ocitli tam, kam jsme chtěli. 

Alatar tu stále seděl a čekal na další bezvládné tělo, které ovládne. Radagast se netrápil s nenápadným vstupem. Strhl strop v tunelu vedoucímu z výroby vojáků a postavil se jejich vůdci sám. Já dostal za úkol hlídat druhý východ z "trůnního" sálu. 

"Alatare, jeden z prvních Maiar, stojím tu před tebou já, Radagast Hnědý, a žádám tě, nenič to, co jsme tak náročně vytvořili písněmi od našeho pána Ilúvatara." 

Bez reakce, mág jen sáhl po kouzelnické holi opřené vedle něj. 

"Prosím, nebuď jako Saruman Bílý." 

Není, je snad ještě horší. Strhla se snad nejzajímavější bitva, jaké jsem byl kdy svědkem. Jeskyni ozářily barvy plamenů a hned zase voda zaplavila podlahu. Nejčastěji však popírali zákony gravitace, levitovali nad zemí či se vyhýbali úskoky odporující zákonům zemské přitažlivosti. V těsném souboji zvítězil můj přítel, soupeř byl zřejmě vyčerpán předchozím používáním magie na své přívržence. 

Stalo se však to, čeho jsem se bál. Nebylo po všem, jak si uvědomil Radagast ve chvíli, kdy se bezvládné Alatarovo tělo přeměnilo v oblak sněhu a ten odletěl vzhůru pryč. Tento únik Radagasta ještě dlouho mrzel. 

Po zdolání našeho nepřítele jsme se vydali hledat jeho ledovou armádu. Radagast neustále naříkal nad tím, že jsme jej nechali uprchnout a já přemýšlel, jak by se mu v tom dalo příště zabránit. Došel jsem k závěru, že je to věc magie, a že bude tedy asi jedinou možností zbavit se toho kouzly. Bylo tedy jisté, že to nevymyslím. Nechám to na Radagastovi, až bude mít lepší náladu. 

Konečně jsme objevili místo, kde mě našel Alatar. Odtud jsme viděli na celou jeskyni vyplněnou modrými těly. 

"Emcee, udělám teď něco moc riskantního. Takto náročné kouzlo jsem nesesílal již celou věčnost, a to když řeknu já, myslím to tak. Běž se schovat i s Bronem, nevím, co všechno by se mohlo stát, nejsem si totiž jistý ani tím, jestli jej dokážu seslat."