Středozemě v nebezpečí - část 5. - Návrat ztraceného

19. kapitola

Emcee

Seděl jsem u krbu a čekal. Nevěděl jsem vlastně na koho ani na co, ale nic lepšího jsem na práci neměl. Radagast a Elwinin bratr byli zajati před velmi dlouhou dobou, je možné, že je nepřítel zabil a jejich vězení je pro nás pouze nachystaná past. Elwing se ale vlastně dozvěděla od té elfky... Tári, že cítí jejich energii. Nu dobrá, tomu se asi věřit dá. 

Nebylo mi příjemné řešit tak ponuré záležitosti na místě, na které jsem měl tak veselé vzpomínky. Vůbec celý ten návrat za přáteli byl o dost méně veselý, než jsem doufal. Asi to teď nejsou úplně veselé časy. 

Počasí venku je také horší, než když jsme se s Elwing chodili koupat do jezírka vedle domu. Ještě včera by to šlo, ale dnes by nám mokrým byla zima. Příliš vylepšovat se již teplota neměla, nadcházející týdny to bude jen horší. Koupání oželím a v dolech zima byla vždy, ale na náladu měly mraky jednoznačný vliv. 

Čekal jsem téměř bez myšlenek ještě chvíli, než se vrátil Liam. Zastavil jsem jeho proud slov o mázích, nepříteli a historii a řekl jsem: "Dnes ne, Liame, nechme tyto věci na zítra. Máme za sebou i před sebou mnoho dlouhých dnů, pojďme si alespoň tady odpočinout. Vždyť jaké je k tomu lepší místo. Hraješ šachy?" 

Samozřejmě že hraje. A dobře. V polovině druhé partie se otevřely dveře a dovnitř vběhl Bron. 

"Ahoj kamaráde! Tak co, líbí se ti doma?" 

Nadšeně štěkl. Za ním ve dveřích se objevila Elwing. Usmál jsem se na ni.

Elwing

Vstoupila jsem do místnosti a spatřila své přátele hrající šachy. Hlavou mi okamžitě proběhla myšlenka. Možná, že ani oni neřeší ty důležité věci. Místo záchrany Radagasta tu raději tráví čas hrou. Jakmile jsem si uvědomila, co to sama sobě říkám, překvapeně jsem se zastavila. Tohle vůči nim nebylo spravedlivé. 

Znovu jsem se na ně podívala, tentokrát na každého zvlášť. Liam zrovna soustředěně vymýšlel svůj příští tah. Emcee zvedl oči od Brona a usmál se. Šachy ho musely opravdu bavit. Rád je hrával i při našem prvním pobytu zde. 

A pořád se na mě dívá, proč? Rychle jsem se oklepala. Muselo mu být divné, že na něj takhle zírám. Měla bych se vzpamatovat. Došla jsem až k jejich stolu. 

„Bude vám vadit přítomnost jednoho pozorovatele?" zeptala jsem se zcela vážně. 

Liam odehrál kolo a vesele se ušklíbl. „Ano, bude nám to šíleně vadit, Elwing. Vždyť z tebe budeme celí nervózní!" 

Věděla jsem, že si dělá legraci, ale vtipné mi to nepřišlo. „Hmm, v tom případě se budete muset víc snažit, protože zůstávám." 

Okamžitě jsem se zamračila. Co to říkám? Zdálo se, že si mé zmatenosti nevšiml. Vlastně se nadále smál.

Dívala jsem se tedy na zbytek jejich hry. Poměrně jim to šlo, každý další tah byl více a více promyšlený. Svým způsobem to byl zajímavě strávený večer. Bron se přemístil mezi mě a trpaslíka, asi aby měl lepší přehled o situaci. Položila jsem mu dlaň na bok, neurčitě ho drbala, zatímco jsem se vrátila zpátky k přemýšlení nad našimi možnostmi. Tak moc jsem se do toho zabrala, že jsem si nevšimla, když padl mat. 

Probral mě až Liamův povzdech. Takže Emcee vyhrál. Vzájemně si podali ruce. Cítila jsem povinnost něco říct. Otočila jsem se k trpaslíkovi. „Gratuluji k vítězství." 

Poděkoval mi, ale znovu se na mě díval. Možná chce, abych se usmála. Pokusila jsem se o to, snad jsem nevypadala příliš nuceně. 

Pak mě napadlo, že musí mít určitě hrozný hlad. Vždyť jsme ještě nevečeřeli. Rozhodla jsem se to napravit. 

„Co byste řekli, kdybych nám všem připravila večeři? Nějak jsme na ni zapomněli," promluvila jsem do ticha. 

Oba dva byli z mého nápadu nadšení. Alespoň takhle jim můžu být prospěšná. Zvedla jsem se tedy a odešla do kuchyně. Tam na mě čekalo překvapení. O naše jídlo se totiž postaral Sebastian. Malý ježek tam běhal po kuchyňské lince a hlídal hrnce, ze kterých se už krásně kouřilo. 

„Páni, to jsi zvládl sám?" zeptala jsem se ho. Samozřejmě mi nemohl odpovědět, ale roztomile zahýbal čumáčkem. 

„Můžu ti nějak pomoct?" pokusila jsem se navrhnout. Doběhl k prkýnku na opačné straně linky a očichával ho. 

„Aha, chápu. Mám nakrájet zeleninu." Hned jsem se na to vrhla. Bylo neuvěřitelné, co všechno ten tvoreček dokáže.

Emcee

Když Elwing odešla do kuchyně, dohodli jsme se na další hře. Stejně ani jeden z nás nevěděl, co bychom mohli dělat jiného, a šachy nás oba bavily. Myšlenky mi ale neustále odbíhaly k jídlu a dělal jsem chyby. Vůbec mi nepomáhalo ani to, jak hezky to začínalo v místnosti vonět. Dlouho jsem neměl pořádné jídlo, naposledy vlastně snídani v hostinci v Edorasu. 

"Emcee, vždyť hraješ jako ponocný. Co se děje?" otázal se Liam. 

Vzhlédl jsem od hry na svého společníka. Usmíval se a i v očích mu bylo znát štěstí. Asi mě rád viděl, to mi dělalo radost. 

"To víš, se vší tou vůní tady je těžké se soustředit na něco jiného než na jídlo. Vždyť mě znáš." 

Upřímně se zasmál. Byla to pravda. Má láska k jídlu byla v naší skupině již velmi silně zakořeněná. Dokonce to došlo tak daleko, že jsem Liama jednou přistihl Elwing lákat na sázku o to, kdy se znova zeptám na večeři či oběd. To bylo ještě v Edorasu, když jsme pracovali v kuchyni. 

Připomenutí této mé slabosti vyvolalo příjemné vzpomínky. Jediné, co mě tady ještě trápilo, byla Elwinina zvláštní nálada. Pokusil jsem se ji prokouknout, ale marně. Prostě na ní nevidím vůbec nic. Zeptal bych se na to Liama, ale nechtělo se mi ho zatěžovat takovými věcmi, když byl v dobrém rozpoložení. 

"Mat," probudil mne Liamův hlas z hlubokých myšlenek. 

Ach ano, šachy. Hrál jsem teď tak trochu automaticky a plochu jsem příliš nesledoval. 

"Gratuluji, Liame." 

Znovu jsme si podali ruku. Partie asi trvala i tak dlouho, protože nedlouho potom, co jsme dohráli, přišla Elwing v doprovodu s panem domácím, Sebastiánem, a nesla nám všem večeři. Teplé jídlo mi udělalo moc dobře. Liam vypadal stále stejně spokojeně a Elwing snad o něco lépe. Nechtěl jsem ji znervózňovat nějakým delším pozorováním, tak jsem si ji moc neprohlédl. 

Po jídle jsem si nacpal dýmku nějakým čarodějovo tabákem a šel se posadit ven. Přátelé zůstali i s oběma zvířaty uvnitř. Chyběl mi tu venku Radagast, naše společné dýmky jsem si užil. Přestal jsem teď myslet na vše a jen vyfukoval kouř do sluncem oranžově zalitého lesa. Najednou se mi do hlavy dostaly myšlenky na domov.