Středozemě v nebezpečí - část 5. - Návrat ztraceného

5. kapitola

Emcee

Za neustálého dopadání kamenů na město jsme sprintovali přes otevřenou planinu před městem. Sto metrů od hradeb se na můj povel zastavili naši lukostřelci a vypustili salvu proti cimbuří. My pokračovali nezměněnou rychlostí. Těžký žebřík mi při každém došlapu drtil rameno. Byli jsme už blízko. Nesli jsme břemeno chvílemi jen ve dvou, jak šípy zasáhly předchozí nosiče. Těch pár desítek metrů se táhlo jako kilometry. 

Konečně jsme byli pod hradbami a zbytky našich sil jsme zvedli žebříky. Před šípy shora mě teď chránil kulatý štít. Šplhal jsem vzhůru, každá příčka těžší než ta poslední. S hlavou skloněnou a štítem připevněným na zádech jsem se snažil ignorovat cinkání hrotů a železo jen kousek od mé hlavy. 

Vojáci lezoucí přede mnou už se dostali až nahoru a déšť šípů ustal. Otočil jsem se a spatřil, že naši lukostřelci schovali luky a rozeběhli se k žebříkům. Krátké meče se jim houpaly u pasu. V tu chvíli do mě vrazilo bezvládné tělo a já zůstal viset jen za jednu ruku. Vyšvihl jsem se a zachytil příčku i druhou rukou. Vtom se zlomila a já spadl o jednu níž. Srdce mi vynechalo pár úderů. Vydechl jsem a šplhal dál. 

Konečně jsem byl nahoře a tasil sekeru. Kolem mě byli jen naši vojáci, tuto část již vyčistili. Pohlédl jsem směrem k okraji, kde odolávalo jen pár posledních obránců. Zavelel jsem k postupu směrem ke středu. V cestě nám stála věž, na jejímž vrcholu jsem spatřil to, čeho jsem se obával. Útlá postava zahalená v kápi. Modré světlo už se formovalo okolo jejích rukou. 

Palčivá bolest náhle zalila mou pravou paži. Útočník hned schytal ránu sekerou a padl zpět na schody vedoucí z města, kterých jsem si nevšiml. Za ním se vyřítilo několik dalších a já musel ustoupit, aby mě neobklíčili. Muž vedle mě zakřičel bolestí tak, že mě to donutilo otočit hlavu. V hrudi měl zabodnutý kus ledu. Kožená zbroj okolo rány se zbarvila do modra. Nemohl jsem ho sledovat dál a otočil se zpět ke schodům. 

Dále jsme odrazovali další a další útočníky. Bylo nepříjemné bojovat s jedním nepřítelem, když jsme měli druhého v boku. Nad těmi vycházejícími ze schodů jsme měli výhodu, mohli chodit nejvýše po dvou a my se mohli střídat, tak vždy bojoval někdo plný sil. Byli jsme již blízko brány a stačilo by jen dobýt tu věž a byla by naše. Nemohli jsme však dopustit mít nepřítele v patách. 

Náhle ledové střely ustaly. Podíval jsem se na vrchol. Stál tam Farstad. Jeho jednotka se probojovala jejich stranou rychleji a přišel nám na pomoc. Věž byla dobyta, my pobili pár posledních vojáků na schodech a bylo po první fázi boje. Stál jsem před bránou města a čekal, až se otevře. 

Vyhlížel jsem Brona a skutečně ho spatřil. Běžel ke mně, a i když jsem čekal, že na mě skočí, povalil mě. Utábořili jsme se v budovách nejnižší části hradu a připravovali se na další útok. Bydlelo tu velké množství lidí, měli z nás obrovský strach. Hledal jsem Liamovu rodinu a ptal se na ně. Dozvěděl jsem se, že bydlí ve vyšší části hradu. Ulevilo se mi, zatím bylo téměř jisté, že se jim nic nestalo. 

Obyvatele jsme měli pod neustálým dohledem. I když s Dorienovou vládou většina spokojená nebyla, mohli dostat nějaký prapodivný nápad a někomu ublížit. Nechtěli jsme, aby se cítili jako vězni, ale bohužel to někdy nešlo jinak. 

Večer mi přišly dva dopisy. Jeden od Elwing a jeden od Liama. Začal jsem s tím větším od Elwing. Srdce se mi sevřelo, když jsem četl o jejich souboji a jejích zraněních. Podle všeho se však již lepšila. Získali novou společnici, to by se jim mohlo hodit. 

Zajímalo mne, co po mně tak chce úředník, že to nemohl napsat do jednoho dopisu. Když jsem jeho zprávu dočetl, nevěděl jsem, co si o tom myslím, nebo jak se vlastně cítím. Nejdřív jsem byl rudý vzteky, pak spíše nešťastný, pořádně jsem však nevěděl proč. Nakonec jsem si uvědomil, že bych se nejraději viděl na jeho místě. Ještě jsem o tom dlouho přemýšlel a nakonec jsem mu právě to odepsal.