Středozemě v nebezpečí - část 5. - Návrat ztraceného

25. kapitola

Emcee

Vstoupil jsem s Bronem do zříceniny. Zdi tu byly pokryté mnohaletým mechem a bylo tu velmi vlhko. Když pršelo, jistě tu voda tekla přímo skrz podlahu a strop. Chodba se před námi svažovala dolů a pak stáčela doprava. Nade mnou se tyčily jen zubaté zdi bývalé pevnůstky. Nyní tam chátraly a celé místo postupně hnilo odshora. 

V těchto místech bylo vlhko, špína a zima, patro nad námi už nemá strop a jeho stěny se rozpadají. Uvidíme, jestli jsou nižší patra zachovalejší. 

Šli jsme velice potichu, slyšet bylo jen tiché pleskání vlčích pacek a mých bot o kamennou dlažbu. Našlapoval jsem opatrně a měl trochu obavy, aby se pod námi část hrádku nepropadla. Kromě našich kroků a nepravidelného kapání vody nebyl v Dol Gulduru slyšet žádný jiný zvuk. Kdesi pod námi však jistě někdo musel být, protože v zatáčce bylo vidět světlo. 

Jak jsme se dostávali blíže a blíže k ohni, který jsme poznali podle tančících stínů, zpomalovali jsme a byli jsme ještě tišší. U stolu za rohem seděl další ledový strážný. Napadlo mě, že asi i tento bude hluchý. Pochodeň nyní plála za námi. Chopil jsem se příležitosti a vyjmul ji z držáku. To upoutalo pozornost ledového strážce. Slepý tedy rozhodně nebyl, všiml si totiž změny v osvětlení a vyrazil to prozkoumat. 

Stál jsem za rohem s ohněm připraveným k útoku. Bron trpělivě vyčkával vedle mě. Když byl nepřítel na dosah, máchl jsem zapáleným dřevem po jeho hrudi. Tající voda nepříjemně syčela v žhnoucích plamenech. Strážce uskočil dozadu. Tento byl dokonaleji vytvořený, jeho tělo bylo téměř symetrické. Napadlo mě, že ti venku byly možná pouhé prototypy, jedny z prvních pokusů o vytvoření ledových vojáků. 

Neměl jsem ale mnoho času na přemýšlení, oheň byla proti němu silná zbraň, ale nestačil. Odtál kus ze středu těla mého nepřítele, ale stěží to bylo smrtelné zranění. Bojovali jsme teď spolu sekerou a ledovými pažemi v místnosti chabě osvětlené pouze loučí ve vedlejší chodbě. Když soupeř přišel o obě ruce, zasadil jsem mu rozhodující ránu. Jako ti předchozí se i on rozprskl v spousty malinkých ledových střípků. 

Napadlo mě, jestli někdo nepřijde z hlubin hradu, udělal jsem tu velký hluk. Stál jsem ve střehu u východu z místnosti a když se po několik minut neozval žádný zvuk naznačující další nebezpečí, opustil jsem stráž a vydal se s Bronem hlouběji do hradu. 

Snad potkám někoho, kdo není modrý. Mohl by to být těžší soupeř, ale také bych se od něj mohl něco nového dozvědět.

Elwing

Večer ubíhal dál, oheň v krbu se již pořádně rozhořel a k nám se po jistě náročném dni vrátil Sebastian. Nejprve zmizel ve dveřích kuchyně, takže jsme ho stihli sotva pozdravit. Později se k nám ovšem přidal. 

Liam mi zrovna vyprávěl historku ze svých úřednických dní v Minas Tirith. Bylo to pro nás společné téma, s králem jsme se vídali oba a nyní jsme na něj měli i podobný názor. Poslouchala jsem ho s jistým zájmem, ačkoliv jsem ve skutečnosti pořád nic necítila. Alespoň jsem si připomněla vlastní minulost. 

Mezitím se mi ježek uvelebil na klíně. Dívala jsem se na něj a přemýšlela o svých pohnutkách vůči němu. Nedávalo mi smysl, že si pokaždé vybral mě i přesto, že jsem už dlouho neprojevila jedinou emoci. Copak ho to nijak neděsilo? Zvířata se přece řídí hlavně instinkty a tím, jak se jejich protějšek projevuje. Opatrně jsem jej pohladila po maličkém čumáčku. Musel mi plně důvěřovat. To je něco, co sama o sobě momentálně nemůžu říct. 

Liam se po chvíli odmlčel a pozoroval mě. „Také sis všimla, že tě teď zvířata obzvlášť zbožňují?" 

Překvapeně jsem vzhlédla. „Zvířata?" 

Tiše se zasmál. „Ano, zvířata. Tady Sebastian je z tebe poslední dny úplně na větvi. A Bron tě následoval na každém kroku. Vždyť u tebe dokonce usnul. To si netroufl ani s trpaslíkem." 

Nejspíš měl pravdu. Neuvědomila jsem si, že se ke mně začali chovat trochu jinak. Prostě jsem to nepoznala. „Myslíš, že to má nějaký důvod?" ptala jsem se zamyšleně. 

„Určitě ano, pro mě to bylo jen potvrzením, že je s tebou něco špatně. Oni to musejí cítit. Jen je škoda, že nám k tomu nic nepoví," odpověděl mi s úsměvem. 

I kdyby to opravdu byla pravda, k ničemu nám to tedy nepomohlo. Nejspíš je se mnou vážně těžké pořízení. Hmm, s tím nic nenadělám. Asi mi nezbývá nic jiného, než čekat. 

„Jak jsem ti už řekl, já to hned tak nevzdám. Mám v hlavě ještě několik nápadů, které by mi mohly pomoct, vyvolat v tobě jakoukoliv reakci. Jen bych od tebe potřeboval svolení k několika pochybným způsobům," nadhodil Liam opatrně. 

Pozorovala jsem jeho náhle nevinný výraz. „Co máš v plánu?" 

Pokrčil rameny. „To ti přece nemůžu takhle předem říct. Nefungovalo by to." Když jsem mu neodpovídala, dal se do vysvětlování. „Podívej, mým cílem je zjistit, na co tvé tělo reaguje a na co ne. Jakmile budu znát tyhle informace, budu se moci pokoušet o vyvolání konkrétních emocí. Pro příklad si vzpomeň na své malé zhroucení ohledně tvého bratra. Smutek bude jednou z nich." 

Chápala jsem, k čemu to celé je. Přesto jsem si nebyla jistá tím, že se mi to chce podstupovat. „Je to skutečně nutné?" zeptala jsem se odevzdaně. 

„Ano, chci, abys byla zase v pořádku," trval na svém Liam. 

A tak jsem mu na to kývla. Neměla jsem co ztratit, stejně mi nebude vadit téměř nic z toho, co by mohlo přijít. Kdyby bylo nejhůř, stačí říct pár těch mých pravdivých názorů a jistě bych měla klid. Zarazila jsem se. Zase se to děje, myslím si vážně hrozné věci. Nebo jsem takhle přemýšlela i předtím? 

„Stalo se něco?" ozval se opět úředník. 

Zvedla jsem k němu oči. „Vysvětli mi, jak vždycky poznáš, že by ses mě na to měl zeptat?" 

Klidně se na mě usmíval. „Nejspíš tě dobře znám." 

Nevěřícně jsem se na něj dívala a on pokračoval. „Né, myslím to vážně. Dokážu rozpoznat některé změny ve tvém obličeji nebo ve tvém postoji. Přiznávám, že momentálně je to o dost složitější, poněvadž se tolik neprojevuješ. Přesto mi něco říká, že jsi právě řešila nějaký problém." 

Kroutila jsem hlavou nad jeho schopnostmi. „Ty bys mohl být dalším z čarodějů," oznámila jsem mu. 

Vždyť ani já sama nevím, jestli to byl problém nebo se mi to jen zdá. Třeba si takových věcí akorát více všímám. 

„Také jsi to uměla," řekl tiše s pohledem upřeným do mých očí. „Vlastně jsi jednou z nejvnímavějších osob v mém životě. Pokaždé jsi hned věděla, že mě něco trápí. Často ještě dřív, než jsem na to přišel já." 

Pousmál se, ale jeho výraz se změnil. Nevěděla jsem, co mám dělat. Dívala jsem se, jak se zapřel zpátky do křesla. Rozhodla jsem se zůstat potichu. Naposledy jsem ho přece rozesmutnila já, bude lepší, když se teď nebudu zapojovat. Chvíli to trvalo, ale nakonec se Liam zřejmě uklidnil. 

„Dobrá, mám tedy tvé svolení. Teď už nezbývá nic jiného, než zkoušet," řekl a zvedl se z křesla. „Myslím ale, že za dnešek toho už oba dva máme dost. Omluv mě prosím, půjdu si lehnout. Uvidíme se zítra, ano?" 

Pokusila jsem se na něj alespoň usmát. „Dobrou noc, Liame," odpověděla jsem. 

Když odešel, nadále jsem jen tak seděla v křesle. Sebastian mezitím zvládl usnout, tak jsem se snažila co nejméně hýbat.