Středozemě v nebezpečí - část 5. - Návrat ztraceného

20. kapitola

Elwing

Seděla jsem u jídelního stolu s rukama složenýma pod hlavou. Dívala jsem se do hořícího krbu, kde pomalu uhelnatěl větší kus dřeva. Matně jsem vnímala Liamovu přítomnost, myslím, že mluvil na Sebastiana. Ten ježek ho opravdu zaujal, a tak teď trávil každou volnou chviličku jeho zkoumáním. Nic jiného bych od něj ani nečekala. U Radagasta si netroufl jen tak procházet všechny jeho spisy, jistě mu chybělo čtení knih. 

Po nějaké době jsem asi začala usínat. Ruce mi sklouzly po desce stolu, takže jsem se o ni praštila do hlavy. No výborně, to mi ještě chybělo. 

Liam se při zvuku nárazu otočil. „Jsi v pořádku?" ptal se mě překvapeně. Nejspíš ho to celé pobavilo, jelikož se tak nějak poťouchle usmíval. 

„Ano, prostě jsem na okamžik usnula, nic víc," řekla jsem klidně. 

Trochu se zamračil, ale dál jsem si ho nevšímala. Pomalu jsem se zvedla od stolu a zamířila do mnohem pohodlnějšího křesla. Bylo mi divné, že jsem tolik unavená. Vždyť jsme dnešek skoro celý prospali. Nechtělo se mi ani nic dělat. Uvelebila jsem se tedy do měkké podušky. 

Pak se na podlaze ozvaly tiché kroky tlapek. V mém zorném poli se objevil Bron. Posadil se přímo přede mě, stejně jako v lese a znovu se mi zahleděl do očí. Možná chce, abych si ho všímala. 

„Tak pojď blíž, Brone, takhle na tebe nedosáhnu." 

Normálně bych se jen ohnula, ale nyní jsem měla nohy složené pod sebou. Byla to vážně pohodlná poloha a mně se nechtělo hýbat. Natáhla jsem ruku přes bok křesla. Vlk se skutečně zvedl a přešel vedle mě. Otřel se mi o dlaň, několikrát celé místo obkroužil, aby sám našel tu nejpříjemnější pozici. Začala jsem ho lehce hladit po hlavě. Zdál se být spokojený, dokonce si lehl, aby u mě mohl zůstat. 

Zavřela jsem oči. Ještě, než jsem mohla usnout, vyrušil mě jakýsi další zvuk. Trvalo mi zaostřit na postavu před sebou. Byl to Liam, který se zblízka díval na moji hlavu. 

„Co to děláš?" vydechla jsem tiše. 

Když věděl, že jsem vzhůru, dovolil si ke svému prohlížení použít i ruce. Lehce mi pootočil hlavu tak, abych byla více na světle. Začaly mi z toho slzet oči. 

„Liame, prosím tě." Na nic víc jsem se nezmohla. 

Pustil mě jen, aby se mohl přikrčit a podívat se mi do obličeje. Byla jsem trpělivá, nechala jsem ho dokončit vše, co snad mohl dělat, ale jakmile se rukou přiblížil k mému oku, má vlastní ruka vystřelila dopředu. Chytila jsem ho za zápěstí a věnovala mu vážný pohled. 

„Vysvětlíš mi teď, co to všechno znamená?" 

Možná se mi to zdálo, vypadal malinko vylekaně. Posunkem mi naznačil, že nemá v plánu pokračovat v prohlídce a konečně odtáhl svoji ruku. 

„Já... chtěl jsem jen zkontrolovat, jestli se ti opravdu nic nestalo," vysvětloval své chování. 

Kývla jsem. „Dobře, to chápu. Proč to ale děláš zrovna takhle?" 

Pozorně jsem sledovala jeho výraz. Ještě dřív, než promluvil, jsem věděla, že si bude vymýšlet. 

„Myslel jsem si, že bys mě to nenechala udělat. Proto jsem čekal, až usneš." 

Zvedla jsem jedno obočí. Už jen to ho donutilo pokračovat. 

„Promiň, já... nevím, co bych ti na to řekl. Zdálo se mi, že ti není dobře."