Středozemě v nebezpečí - část 5. - Návrat ztraceného

30. kapitola

Emcee

Čaroděj si sedl na konec cely naproti železným dveřím od mříží. K cele sestupoval jeden ze zahalených, ale byl to ten výše postavený. Jeho roucho bylo kvalitnější a lépe zpracované. Jeho schopnosti byli nepochybně také větší než ty obyčejných sluhů Alatara, ale i přesto byl vyslán na kontrolu mocného vězně v doprovodu dvou řadových služebníků. 

Když stáli již téměř u dveří, začal Radagast křičet a svíjet se na podlaze. Velitel jednotky se ušklíbl a otevřel dveře. Zdálo se, že se plně soustředí na mého přítele, protože mi nevěnoval jediný pohled. 

Všiml jsem si, že jeho poskoci nesou těžké dřevěné obušky. Všichni tři pomalu přistoupili až k neustále zmíjejícímu se tělu čaroděje. Musel jsem Brona pevně držet, aby po nich nevystartoval. Ještě chvíli musel vydržet úplně zticha. 

Velitel, kráčející vpředu, kopl do mého přítele a čekal na reakci. Když žádná nepřišla, kývl na své společníky. Ti předstoupili blíž, vzali své zbraně do rukou a rozpřáhli se. Bližší z nich však nedržel kus dřeva v ruce dlouho a už jsem mu jej vytrhl ze sevření. 

Když se ten v lepším ohozu otočil, asi aby mě zkontroloval , viděl už jen jak tupá zbraň drtí jeho spolupracovníkovi lebku. Stočil jsem druhý úder na něj, tomu se vyhl, a když se z konečků jeho prstů začalo linout modré světlo, stačil jsem pouze zalapat po dechu. Jeho kouzlo přerušil rozzuřený Bron, který po něm skočil tak prudce, že se pod jeho vahou zhroutil v pase. 

Před útokem třetího z nich mě zachránil ležící Radagast, když mu podrazil nohy. Vetchý soupeř ležící na zemi byl snadným cílem. Až jsem se na okamžik cítil špatně. 

Velitel stále žil. Radagast se zvedl a vzal si na starost vyjednávání. 

"Kde najdu vašeho pána?" otázal se tvrdým hlasem. Takovým jsem ho ještě mluvit neslyšel. 

"Nahoře, na sídle... oživuje..." 

"Hmm, nic nového tedy, dobrá." 

Padlý mág si mnul přelámaný bok a nic nenamítal, když se stal vězněm ve svém vlastním žaláři. Radagast otočil klíčem v zámku a pak se na mě podíval. 

"Pojďte, jdeme najít Modrého čaroděje." 

Bál jsem se tohoto setkání, ale znamenalo to návrat Elwininých emocí. Samotného mě překvapovalo, že právě toto pro mě bylo hlavním důvodem k činům. Stejně tak jsem tímto soubojem přece zachraňoval Radagasta a jeho dům. Mohl jsem mít mnoho dalších pohnutek a přesto jsem myslel pořád jen a jen na elfku. Na to, jak nás opět přivítá upřímným úsměvem. 

"Budu potřebovat svoji sekeru" oznámil jsem. 

"Dobrá tedy. Sekera, Alatar, jeho manufaktura a hurá domů." 

Začali jsme stoupat po schodech.

Elwing

Ani po dlouhých minutách klidného postávání jsem stále nevěděla, o co se mám snažit. Slyšela jsem jen vlastní pravidelné dýchání. Možná je čas, abych si prohlédla Radagastův revír. Vydala jsem se o kus dál na sever, tedy alespoň jsem si myslela, že jdu na sever. Pod nohama mi praskaly větvičky. Nikdy dřív to neznělo takhle hlasitě. 

Hmm, normálně bych určitě byla vyděšená k smrti. 

Téměř poslepu jsem se prodírala nižším lesním podrostem. V některých místech bylo nutné použít ostří dýky. Po dalším takovém souboji s rostlinami mě pálila předloktí, zřejmě jsem se již stačila poranit. 

Kdesi za mými zády zahoukala sova. Tlak v hrudi na pár minut zesílil, ale nestalo se nic zajímavého. 

Pokračovala jsem v chůzi, až jsem došla na jednu z cest. Poznala jsem to podle náhlého snížení terénu a nezvykle rovné plochy pod chodidly. Rozhodovala jsem se, kudy jít dál. Asi bych mohla následovat tuto stezku, mohla by mě dovést zpátky. 

Vykročila jsem jedním směrem. Tudy byla chůze o hodně snazší, nic mi nebránilo, nemusela jsem se starat o své okolí. Po nějaké půl hodině se přede mnou stromy rozestoupily a já vstoupila na otevřené prostranství. Tady je mýtina? Vážně netuším, kde to jsem. 

Rozhlížela jsem se. Ve tmě se to těžko poznává, ale tohle místo musí mít přes třicet metrů. Proč jsme se sem nikdy nepodívali? Ohlédla jsem se a zrovna v ten moment jsem šlápla do prázdna. 

Okamžitě jsem trhla rukama před sebe, abych sama sebe nezapíchla vlastní zbraní. Pád trval déle, než jsem čekala. Dopad byl hodně tvrdý. Kdybych nedržela dvě dýky, mohla jsem jej alespoň ztlumit. Po delší době jsem ucítila bolest v kyčelním kloubu. Musela jsem si zakrýt ústa, abych ztišila svůj hlas. Tušila jsem, že mám odřené lokty, což bylo zvláštní, vzhledem k několika vrstvám oblečení. No, dnešní noc je každopádně zajímavá. 

Zůstala jsem v jámě, na chvilku jsem se posadila na chladnou zem. Zvedla jsem hlavu k obloze. Nade mnou sem tam prosvítaly hvězdy, ale většina nebe byla zakrytá temnými mraky. Proč se vlastně tolik snažím, aby mě nikdo neslyšel? Nedávalo to moc smysl, stejně jsem tu sama. Možná je to jen instinkt. Tichým pohybem v neznámém prostředí jsem strávila většinu dětství. 

Zkusmo jsem změnila úhel nohou, načež se zraněné místo slabě ozvalo. Měla bych pokračovat. Opatrně jsem se zvedla a začala stoupat nahoru po nestabilní hlíně. Zbraně jsem zastrčila za opasek s vědomím, že při dalším pádu by skončily v mém boku. Podařilo se mi bez problému dostat až nahoru. Trochu jsem se oprášila. 

Jakmile jsem se chtěla dát znovu na cestu, zvedl se vítr. Na malou chviličku se ukázal zářící měsíc a odhalil mi okolní prostředí. Na celé mýtině byly nepravidelně rozmístěny podobné jámy, všechny obrovské, nicméně každá lehce odlišného tvaru. Muselo se tu něco stát. 

Otřásla jsem se. Znatelně se ochladilo. Nyní jsem věděla, co se nachází přede mnou. Když se znovu zatáhlo, svět zalila tma a já se vydala kupředu, pohybovala jsem se jistě, intuitivně. Mýtinu jsem tak brzy nechala za sebou. 

Vstoupila jsem do hlubokého lesního stínu. Kdesi daleko se ozval povědomý zvuk. Nerozpoznala jsem jeho původ, ale to ani nebylo třeba. Mé tělo totiž zareagovalo dřív. Jako by mnou projel mráz. 

Donutilo mě to na místě se zastavit. Svíral se mi žaludek, ale hlad jsem neměla. Co se děje? Tlak uvnitř hrudníku byl teď téměř nesnesitelný. Cítila jsem nekontrolovatelnou potřebu utéct. Zároveň jsem ovšem věděla, že bych se měla pokusit zůstat v klidu. 

Vzdálený zvuk se ozval znovu a já náhle ztuhla. Působilo to, jako by mě někdo pevně svázal, nemohla jsem se pohnout z místa. Na rozdíl ode mě se mé srdce snažilo vyskočit z hrudi. Tlak stále zesiloval. 

Nutila jsem se k uvažování. Proč se tohle děje? Způsobil to ten neznámý zvuk. Musím si vzpomenout, kde jsem ho slyšela. Uvědomila jsem si, že necítím žádné ze svých zranění. Poškrábané ruce ani odřené lokty, nebolela mě ani pochroumaná kyčel. Spolu se srdečním tepem se mi zrychloval i dech. Celé tělo bylo připraveno k útěku. 

A pak to do sebe zapadlo. Další tóny toho zvuku mi přinesly i životně důležitou vzpomínku. V ten moment mě šíleně rozbolela hlava. Nutila jsem se k pohybu, zatímco jsem znovu silně prožívala hrůzu té noci. Uprostřed lebky mě něco pálilo, až mi do očí vhrkly slzy. 

Běžela jsem neznámo kam, provázená nepravidelnými stíny, které způsobil měsíc. Zdálo se, že se mračna protrhala, protože stíny hned mizely, hned se objevovaly. Na poslední chvíli jsem před sebou spatřila další díru. Skočila jsem. Po dopadu jsem tak tak udržela rovnováhu. Nic jsem necítila, přesto se mi po pár metrech podlomila kolena. Vše se ve mně sevřelo. Hlava mi tvrdě narazila na zem a s ostrou bolestí mě poslala do okamžitého bezvědomí.