Středozemě v nebezpečí - část 5. - Návrat ztraceného

10. kapitola

Emcee

S následujícím dopisem přišlo i mnoho emocí. Měl jsem strach, jestli je Elwing v pořádku a nesnášel jsem se za to, že jsem je opustil. Zároveň mě však naštvalo, že se Liam vyjadřoval, jako kdyby to byla moje chyba, že je Elwing takhle, a jako bych tady já nic nedělal. 

Tyto myšlenky mě přivedly k realizaci něčeho, co už jsem tak trochu chtěl udělat delší dobu. V místnostech pod vrcholem věže jsme již trčeli velmi dlouho a mě to přestávalo bavit. S každou uplynulou chvílí byli moji přátelé dál a dál ode mě a já tu jen seděl a čekal a vlastně ani nevěděl na co. Bylo zřejmé, že nikdo neví co si s mágem počít, pokud tam vůbec tedy je. 

Když v noci vyšla hlídka u dveří na mě, rozhodl jsem se již dále na nic nečekat a vyrazil jsem po schodišti nahoru. Měla by tu být jen jedna velká místnost pro samotného krále. Toho však jeho velitel nechal svázaného o patro níž a neprobral se od té doby, co jsme ho našli. Takže tu místnost nejspíš obýval onen tajemný čaroděj. Něco ve mně toužilo jej poznat, ale obával jsem se, že už nad námi nikdo není. Neměl sice jak odejít, ale to by podle mě čaroděje schopného vyvolávat ledové obry nezastavilo. 

Vyšel jsem po schodišti tak tiše, jak jsem jen dokázal, až nahoru. Ne snad, aby o mně nevěděl obyvatel pokoje, ale spíš abych nevzbudil své muže. Pomaličku jsem začal otevírat dveře a ani tyto neskřípaly. Jak se pomalu objevovala místnost za nimi, sledoval jsem každý její kout a hledal nepřítele. Byla tu dle očekávání tma, světlo se sem linulo jen skrz okno zahalené závěsem, které jsem objevil po úplném otevření dveří. Nikde nikdo nebyl. 

V místnosti byl nepříjemný chlad, ale okno bylo zavřené. Změněná teplota byla jistě pozůstatkem po odchodu mága. Místnost jsem celou prozkoumal a kromě hezkého stolu se dvěma židlemi, velké postele a pár skříní různých tvarů a velikostí tu nic zajímavého nebylo. Ani nikdo zajímavý. 

Otočil jsem se zpět ke dveřím, když tu se náhle samy zabouchly. Po zádech mi přejel mráz, těžko říct, jestli strachem nebo něčím jiným. Prudce jsem se otočil a u stolu seděl starý muž v hábitu podobnému zahaleným, jen byl modrý jako rozbouřené moře. V ruce držel dlouhou bílou hůl, na jejímž konci zářil bledě modrý kámen. Vždyť tu předtím nikdo neseděl! 

"Ale ano, seděl, Emcee," promluvil mág tím nejhlubším hlasem co znám. 

Přešel jsem to, že zná mé jméno a pokračoval rovnou k mé otázce: "Kdo jsi?" 

Jeho tvář se změnila v samolibý úsměv. Chvíli otálel, možná zvažoval, zda lhát či ne. "Jmenuji se Alatar, ale říkají mi také Morinehtar - ten který zabil temnotu. Přišel jsem z východu a vy máte něco, po čem toužím... Ano, přesně to myslím. Kde to najdu?" 

Zastavil jsem myšlenky na kameny a na jejich umístění i na mé přátele. Pomyslel jsem na domov. 

"Tam jeden byl, než jsi mi ho ukradl! Kde je teď?!" jeho hlas začal burácet přes celou místnost. Rozbolela mně hlava, ale myšlenky jsem měl upřeny stále k domovu. "S vámi trpaslíky je těžká práce. Pořád nevím, jestli proto, že jste moc chytří nebo moc dutí na to, abych z vás něco dostal." 

Narovnal a začal přecházet po místnosti. Byl překvapivě vysoký. Ozvalo se zabouchání na dveře, jak se někdo snažil dostat dovnitř a křičel mé jméno. Bolest náhle ustala a já poznal, že teď je má jediná šance, mágova pozornost byla někde jinde. V této vteřině se stalo mnoho věcí. Rozmáchl jsem se sekerou po útlé postavě stojící tak provokativně blízko mě. Oči mi oslepil záblesk modrobílého světla a já ucítil tlak na hrudníku. Za mnou se rozpadly dřevěné dveře. Nejen bolest, ale jako kdyby i samotná smrt se šířila mým tělem. Sekera ovšem našla svůj cíl. Místo masa a kostí však proletěla bílým oblakem sněhu, který v příštím okamžiku rozbil okno a vyletěl ven. Padl jsem do něčích rukou a byla tma.