Středozemě v nebezpečí - část 5. - Návrat ztraceného

28. kapitola

Emcee

Nejdřív mě polil studený pot, cizí dotek mě vyděsil. Bylo jasné, že to bude ruka nepřítele, o Bronovu tlapu opravdu nešlo. Otočil jsem se, smysly ve střehu připravené na nějaký útok. 

Spatřil jsem obličej, který jsem očekával, ale kterého jsem se zároveň bál nejvíc. Byla to Alatarova tvář, kterou nezvykle měnil pobavený úsměv od ucha k uchu. 

"Zdravím, Emcee," pronesl. 

Bron se v tu chvíli hodně vylekal. Nevěděl o čarodějově přítomnosti, neslyšel ho totiž přicházet a ani jej necítil. Něco takového se mu ještě nestalo. Neváhal a ihned zaútočil na nepřítele, který se tak záhadně zhmotnil přímo za námi. Ten však jen mávl rukou a Bron narazil čumákem do neviditelné stěny. 

Já vůbec nevěděl, co mám dělat. Z výrazu nepřítele nebylo poznat, co má v plánu dál. Stále ten divný úšklebek. Nevěděl jsem, jestli má cenu se bránit. Přece se ale nevzdám bez boje. 

Sáhl jsem po své věrné sekyře visící mi u pasu a než se ruka dotkla rukojeti, ucítil jsem tupý náraz čehosi do mého břicha. Předklonil jsem se a neviděl žádný objekt, který by mi ublížil. Kouzla. 

Chtěl jsem se ihned narovnat, ale přišel druhý takový zásah, tentokrát do hlavy a já měl před očima tmu. 

Měl jsem ji tam, i když jsem je po neurčité době znovu otevřel. Ležel jsem na kamenné zemi. Asi nějaká další jeskyně usoudil jsem podle tmy, vlhka a všudypřítomné skály. Posadil jsem se a nechal oči, aby si přivykly na nedostatek světla. Postupně jsem poznal, že se skutečně jedná o vězení. Ze tří stran jsem byl obklopen skálou a ze čtvrté železná mříž. 

U mých nohou jsem spatřil Brona, jak leží a dívá se na mě zkoumavým okem. V rohu u zdi ležela hromada hadrů. Chvíli jsem jen tak seděl a přemýšlel. Pak jsem se zvedl a prohlédl si, kde to vlastně jsem. 

Bron šel se mnou a u hromady se zastavil. Dlouze ji očichával a pak začal vrtět ocasem. Mátl mě svým chováním. Pak se najednou hadry pohnuly. 

Byl to Radagast.

Elwing

Jakmile ode mě Liam odstoupil, veškeré mé pocity se ihned zúžily. Zůstalo jen teplo po celém těle, které teď doplnilo i teplo sálající z krbu. Navrátila jsem se zpátky ke svému klidu. 

"Změnilo se něco?" ptal se úředník zvědavě. 

"Myslím, že zase nic necítím," sdělila jsem mu. 

"Zajímavé," řekl a zamyšleně si mnul bradu. 

Začal pomalu přecházet po místnosti, sem a tam. Sledovala jsem jeho kroky, působily lehce uspávacím dojmem. Byla jsem vážně unavená. Možná bych si měla na chvíli sednout. Nechala jsem své tělo spadnout do křesla. 

Liam pokračoval v chůzi. Zdál se mi tak nějak odhodlaný. Než stačil cokoliv říct, o něco zakopl. Dokázal udržet rovnováhu, ale jeho obočí se stáhla. 

"No to snad není možné, neznám nikoho, kdo by byl tak neohrabaný!" 

Zvýšení hlasu mě probudilo, tak jsem se narovnala, abych celou situaci lépe viděla. Držel se za pravé chodidlo, zřejmě mu působilo bolest. Od něj zrovna utíkal Sebastián. Zachytila jsem jen jeho rychlý úskok pod nejbližší skříň, když se po něm Liam ohnal jedním z dřevěných špalků. Netrefil se. 

"Zatracené zvíře, měli bychom ho vyhodit ven. Stejně tu jenom překáží," stěžoval si dál. "Co si o tom myslíš?" otočil se na mě. 

Klidně jsem mu opětovala pohled. "Já proti němu nic nemám."