Středozemě v nebezpečí - část 5. - Návrat ztraceného

Epilog (ukázka z další části)

Elwing

A znovu mi mizel v husté mlze. Jen co mi řekl ta nejkrásnější slova, jaká jsem kdy slyšela. 

Nic naplat, má své plány. Alespoň, že jsou s Liamem spolu. Cítím se klidněji, když vím, že jsou na to dva. Když bylo naprosto jisté, že jsou pryč, s povzdechem jsem se vrátila dovnitř pařezu. Radagast s oběma zvířaty tam seděli u krbu. Vypadalo to, že listují v nějakých spisech, vážně starých spisech. Všechny oči se otočily ke mně. 

„Je všechno v pořádku? Byla jsi tam docela dlouho," usmíval se čaroděj. 

Než jsem si stihla uvědomit otázku, kývla jsem. Proudily mnou dva zcela odlišné pocity, obrovské štěstí a nezadržitelný smutek. Přisedla jsem si ke svým přátelům, načež jsem si všimla Radagastova tázavého pohledu. 

„Promiň, nesoustředím se. Emcee se vrátil," odpověděla jsem upřímně. 

„Opravdu? Hádám, že to nebylo kvůli zapomenutým ponožkám," zažertoval vesele. 

Usmála jsem se, hned mi bylo líp. „Ne, totiž, on mi svěřil své city. Z ničeho nic se objevil a mluvil. Hned na to však musel jít, Liam na něj čekal." 

Mluvila jsem o tom zmateně, nesouvisle, snad jsem stále nevěděla, co si o tom myslet. Na čarodějově tváři se mezitím objevil široký úsměv. 

„Takže ti to konečně řekl? Netušil jsem, že vám to bude trvat takhle moc dlouho. Začínal jsem dokonce uvažovat, zda si nakonec nezvolíš svého drahého Liama. Kdyby si to ten hoch tolik nepokazil, už bych tu jistě utíral trpaslíkovi slzy." 

Poslouchala jsem, jak mi vypráví, co všechno ho už o našich citech napadlo, co ho překvapilo i co zklamalo. Měl toho na srdci překvapivě hodně. Zajímalo by mě, kolik času strávil přemýšlením nad touto problematikou. 

„Proč jsi vlastně tak moc chtěl, abychom si svoji vzájemnou náklonnost uvědomili? Vzpomínám si, že jsi nás do toho tlačil už od prvních dnů pohromadě," ptala jsem se ze zvědavosti. 

Dal se do vysvětlování. „Víš, drahá, když jsi na tomto světě tak dlouho jako já, naučíš se být trpělivá ke všem velkým změnám, ke všem vládním převratům i válkám, ke všem špatnostem. Láska je jednou z mála příležitostí, jak si znovu uvědomit krásu lidských emocí. Po tolika letech ti přijde naprosto zbytečné veškeré protahování i stud. Přiznávám, že jsem tak činil hlavně ze své vlastní potřeby." 

Aha, takže takhle to bylo. Ihned jsem přehodnotila svůj názor na celou věc. Radagast je prostě jen ‚člověk,' i když mnohem starší a zkušenější, přesto má své nedostatky. 

„Chápu to. To tě možná potěší, že jsem jeho city opětovala," usmála jsem se na svého přítele. 

„To je nádherné," rozplýval se. „Mrzí mě, že jste zrovna v tuto chvíli odloučeni. Ale neměj strach, zaměstnám tě tak moc, že ani nepoznáš, kolik času od toho okamžiku uplynulo." 

Zasmál se, jako by měl v hlavě hotový plán všech aktivit, do nichž mě zapojí.

Emcee

Šli jsme půl dne a sotva prohodili pár slov. Kradli jsme se mlhou stále kupředu a snažili se odhadnout, kudy to vlastně chceme jít. Sledování správné cesty bylo opravdu obtížné. Lesem se nám zatím nešlo těžce, byli jsme již zvyklí překračovat kořeny, klouzat po mechu a sem tam se vyhýbat nízkým větvím či obcházet křoví. 

Přemýšlel jsem neustále nad Elwing a zároveň se přesvědčoval, že to k ničemu nevede. Musím se přeci soustředit na naší misi. To jde ale jen velmi těžko, protože mlha zahaluje vše, co by mi mohlo dát nějaký podnět k přemýšlení. 

S Liamem jsme si popovídali u oběda, který se nám nepodařilo ulovit. Musely to tedy být zásoby. Nenápadně se mi snažil podsouvat témata, která se jako by náhodou týkala Elwing. Věděl jsem, že by ode mě rád slyšel, co přesně se mezi námi stalo, když jsem se za ní vrátil. Jen jsem to nechtěl rozebírat. Úředník si bude muset počkat.

 Na odpolední cestě mlha začala upadat a asi po dvou hodinách dočista zmizela. Zjistili jsme, že jsme stále nejspíš hodně na východě, a tak jsme zatočili k západu směrem k okraji lesa. Navečer už jsme kráčeli podél linie stromů. Po naší levici byly pláně a za nimi kdesi řeka. Za zapadajícího slunce jsme se dali do řeči a docela dobře jsme se bavili. 

"Nenecháme toho už dneska? Docela mě bolí záda," stěžoval si Liam. 

"Já mám sil dost, a ještě bych kus rád ušel. Co to neseš na zádech, že jsi tak prohnutý?" 

"Ale znáš to, věci na ukrácení cesty a tak." 

"Jaké věci?" 

"Knihy..." 

To už jsem se trochu smál. "No a kolik jich tam táhneš, Liame?" zeptal jsem se mírně posměšným tónem. 

"Víc, než jsi ty, kdy přečetl, určitě," ušklíbl se nazpátek. 

Donutil jsem ho, ukázat mi, co v batohu nese. 

"Vždyť to je celá knihovna! Pět knih? Šest?! Ha! Kdy to chceš všechno přečíst, prosím tě?" 

"Po večerech a tak, samozřejmě." 

Na chvilku jsem si nebyl jistý, jestli těch večerů nebude opravdu tak hodně, aby někdo stihl přečíst tolik knih. Vypustil jsem to z hlavy. 

"No a co máš ty na dlouhé noci se mnou?" zeptal se mě vyzývavě. 

"Tohle," vyndal jsem kus dřeva z kapsy, téměř ve tvaru slona a z druhé neopracovaný špalíček. 

"Ha! Mně se směje za knihovnu a sám tahá po kapsách les," smál se úředník. 

Nakonec ale uznal, že je můj zájem o umění ušlechtilý a já uznal, že je zkrátka nenapravitelný knihomol. Po večeři (stále z našich zásob) jsem zalehl pod široký strom a přemýšlel, zda již nenapsat Elwing. Opravdu jsem to chtěl udělat, ale nakonec jsem nápad zavrhl. Neměl jsem co do dopisu dát, bylo by to krátké a hloupé. Raději jsem se pokusil spát a nechat to na ráno.

**Poznámka autora: Pokračování příběhu naleznete v knize: Středozemě v nebezpečí - část 6. - Přívrženci Modrého čaroděje ♥