Středozemě v nebezpečí - část 5. - Návrat ztraceného

32. kapitola

Emcee

Po odchodu z pevnosti a sestupu z prudkého kopce se Radagast náhle zarazil. Stál na místě, nehýbal se, dokonce se zdálo, že vůbec nevnímá. Bron jej zvědavě očichával, ale ani na to nereagoval. Pak se však znovu rozešel bez jakéhokoliv vysvětlení. Rozhodl jsem se, že to nechám být. Kdyby mi o tom chtěl něco říct, udělal by to.

Cesta se vlekla. S čarodějem jsem byl nucen pochodovat pomaleji než cestou k jeho vysvobození. Bron neustále odbíhal kamsi stranou. Ten byl očividně velmi veselý. Pochod byl také velmi tichý, Radagast nechtěl mluvit o svých dnech v zajetí. Z toho jsem jej nevinil. A já mu pověděl jen pár z historek z našich cest, chtěl jsem totiž nechat vyprávění až na doma někomu jinému. 

Kolem nás byla neproniknutelná tma, a i když předtím čaroděj působil zdravě, nyní na něm byla znát velká únava. Rychleji se zadýchával. Na okamžik jsem ho spustil z očí, abych přelezl spadlý kmen stromu před námi. Pak jsem jen viděl, jak se v náhlé slabosti opírá o kolena. 

"Radagaste? Jsi v pořádku?" 

"To bude dobré, jen mi dej chvilku,..." řekl se zřejmou námahou.

Ale dobré to nebylo. Vydal ze sebe několik tlumených stenů, jako by ho něco bolelo, a v mžiku klesl k zemi. 

"Radagaste!"

Rychle jsem přelezl kmen zpátky a sledoval Brona, který už do svého přítele šťouchal čumákem. Čaroděj otevřel oči. Zdálo se mi, že mu přes duhovky proběhlo jakési světlo. Působilo to magicky, jako by se jiskra z jeho očí prostě ztratila ve tmě Temného hvozdu. Naštěstí se pak posadil a normálně komunikoval.

"Co se stalo?" ptal jsem se s obavami.

"Ta holka je silnější než jsem si myslel," řekl překvapeně. Opatrně se postavil, raději jsem jej z jedné strany podepřel. Vyhledal můj pohled a dal se do vysvětlování.

"To Elwing... Podařilo se jí prolomit moje kouzlo. Musela ztratit vědomí, ale jsem si jistý, že teď už zase vnímá pocity. Jak se jí to jenom podařilo? Možná jsem vážně oslabený..."

Dost se mi ulevilo, když jsem si uvědomil, že elfka, která nás v pařezu přivítá, tak udělá s dávkou emocí a nikoli jen chladně, bezcitně. Navíc, pokud dokázala zlomit kouzlo Hnědého čaroděje, máme naději, že by se jí to podařilo i u toho Modrého. Možná proto se mu ještě nepodařilo vniknout do její mysli. 

Trval jsem na tom, že už nebudeme pokračovat v cestě. Radagast si potřeboval odpočinout. Spali jsme pod širým nebem na mechu. Na tom jsem toho naspal už tolik, že se mi zdál jako ta nejpohodlnější matrace. Ráno jsme všichni vstali časně, chtěli jsme být doma co nejdříve.

Po době notně delší než té, kterou jsem potřeboval k překonání vzdálenosti od domova k Dol' Gulduru sám s Bronem, jsme se konečně ocitli před Radagastovým domem. Měl jsem velkou radost, že jsme konečně zase pohromadě a nemohl se dočkat následujících dnů. Věděl jsem, že nás čeká práce, ale konečně jsme byli v plném počtu. 

Když Radagast otevřel dveře, ucítil jsem velký nával emocí.

Elwing

Přišlo další ráno a my jsme se stále ještě zcela nevzpamatovali z událostí včerejší noci. Liam se ke mně každou chvíli choval, jako bych se měla roztříštit na kousíčky a já se tomu pobaveně smála. Pokaždé se pak na oko urazil, abych si nemyslela, že mi to posmívání projde. 

Teď, když jsme na sebe v denním světle viděli, rozhodl se ošetřit ránu na mé hlavě. Malinko to štípalo, byla hlubší, než jsem si myslela. Dobrou zprávou bylo, že se nedostavil žádný z příznaků otřesu mozku. Ještě to by mi tak chybělo.