Středozemě v nebezpečí - část 5. - Návrat ztraceného

17. kapitola

Emcee

Během dopoledne má obezřetnost neustále narůstala společně s tím, jak se zkracovala vzdálenost k Temnému hvozdu. Cestou jsem neustále hypnotizoval malou vyvýšeninu na západní straně. Liam mi kdysi říkal, že právě tam přebýval Sauron poté, co byl ztracen prsten. Bylo to nepochybně zlé místo a já cítil, že temnota se na jih Hvozdu skutečně vrátila. 

Radagastův dům ležel ještě několik kilometrů severně od zříceniny na kopci a naše nejkratší možná cesta vedla těsně okolo ní. Těsně před polednem jsme se dostali k okraji lesa. Rychle jsme tu pojedli se smutnou vzpomínkou na včerejší hostinu. Tady bychom možná něco také ulovili, ale nebyl na to čas. Čím dřív budeme v Radagastově domě, tím lépe. 

Po jídle jsme se vnořili do tajů lesa. Tady byla atmosféra překvapivě příjemnější, kopec zvaný Dol Guldur odtud nebyl přes stromy vidět a tak na nás jeho zlověstná majestátnost přestala mít vliv. Věděl jsem ale, že se k němu neustále přibližujeme a že cesta přes něj je nevyhnutelná. 

Chtěl jsem tam jít, bylo možné, že se tam skrývá Alatar. Věděl jsem, že ho neporazím, pokud tam je, ale taková informace by se nám mohla docela hodit. Země před námi se začala najednou zvedat, už jsme byli blízko ke zřícenině. Kdysi dávno tu byl prý vězněn sám Gandalf. Co já se všechno nedozvěděl za tu nedlouhou dobu, co znám Liama, zakroutil jsem hlavou. 

Cesta do kopce byla náročná. Z východní strany se zvedal velice rychle a místy jsem musel až šplhat. Občas jsem také Brona vytáhl kus nahoru, aby se vůbec mohl dostat až ke zřícenině. Konečně jsme stáli vedle ní. Byla tu úzká cestička podél zdí tvořených velkými tmavými kameny. Nikde nebyla vidět ani slyšet žádná známka života, ale i přesto jsem neměl nejmenší pochyb o tom, že se Alatar uvnitř skutečně skrývá. Šla mi totiž pára od pusy, byla tu zima. 

Obešli jsme zadní stranu zříceniny a vyhlédli směrem k hlavnímu vchodu. Udělal jsem dobré rozhodnutí, když jsem chtěl jít raději druhou stranou i když horší cestou. Na cestě vedoucí k hlavní bráně stáli dva ledoví strážci. Vypadali jako dvě karikatury svalnatých vysokých mužů. Jejich těla nebyla úplně symetrická, jeden měl pravou ruku delší a levou zase větší. Druhý se zase musel opírat o stěnu, měl totiž jednu nohu kratší. I tak jsem se ale rád vyhnul střetnutí s nimi. 

Viděli jsme již dost na to, aby bylo jisté, že je zde skrytý Alatar. Plížili jsme se pryč a už jsem si myslel, že budeme prozrazeni, když se pod námi sesula půda. Strážní byli ale asi hluší. 

Šli jsme lesem ještě mnoho hodin s temným hradem za zády, když jsme v dálce konečně spatřili Radagastův pařez.

Elwing

Po probdělé noci jsem se cítila opravdu unaveně, ale nechtěla jsem prospat úplně celý den. I přesto jsme oba dva usnuli v křeslech. Probudila jsem se až později odpoledne. Museli jsme zmeškat oběd, protože slunce už se přehouplo na druhou stranu lesa. Liam ještě spal, proto jsem se snažila zabavit jinak. 

I nadále jsem zůstávala ve společenském prostoru Radagastova domu. Přece jen to byl cizí příbytek, prozkoumávat ho by bylo vysoce nevhodné. Sebastian mi většinu času dělal společnost. Někdy kolem páté hodiny se ovšem vypravil na svoji zřejmě obvyklou obchůzku kolem pařezu. Tušila jsem, že se nyní stará i o ostatní zvířátka, jež tu byla ubytována. 

Po jeho odchodu se probudil i Liam. Když jsem mu pověděla, kam malý ježek šel, nemohl tomu uvěřit. „Neříkej mi, že to všechno zvládá úplně sám. To prostě není možné. Vždyť je tak maličký!" Pořád dokola ta slova opakoval a kroutil hlavou.