Středozemě v nebezpečí - část 5. - Návrat ztraceného

3. kapitola

Emcee

Konečně jsme na obzoru spatřili bílé hradby města. Byly mnohem vyšší, než jsem si je představoval. Absence problémů po cestě naznačovala, že zvěd dodržel své slovo. Vojsko se zastavilo a docházelo k posledním strategickým přesunům. Na mé straně byla zeď dle očekávání nižší, žebříkáři byli tedy na správném místě. 

Začali jsme s přípravami obléhacích věží. Na cestu byly některé části odebrané, aby se lépe převážely. V bitvě by nám ale štíty pro vojáky tlačící obléhací stroje chyběly. Věže jsme připravili mimo dohled města schované za kopcem. 

Naše vojska z hradeb vidět byla, ale čekala mimo dostřel luků. Obsadili jsme příjezdovou cestu do města a bedlivě sledovali, co se bude dít dál. Žádný protiútok nepřišel, což bylo pochopitelné. Nepřítel měl velkou výhodu silného opevnění, bylo by tedy hloupé se jí vzdávat. Hradby se však postupně zaplnili souvislou černou linií. Obránci zaujali své pozice. 

My jsme čekali na úsvit, ne však ten zítřejší. Plánem bylo nechat město hladovět a zaútočit až bude zesláblé a morálka jejich vojáků nízká. Vymyslel jsem to tak, aby až zaútočíme, slunce svítilo obráncům přímo do obličeje a naše dlouhé stíny znemožňovaly přesné rozpoznání vzdálenosti od města. 

Dalo se také očekávat, že vojáci Minas Tirith probdí celou noc. Jitro útoku bylo však ještě mnoho dní vzdáleno. Rozvinuli jsme hlídky v okruhu města a malé skupiny vojáků přepadávali karavany jedoucí do města. Více zásob pro nás, méně zásob pro ně. 

Celkové náladě také přispěla zábava v sestřelování ptáků nesoucích zprávy do a z města. Těch zvířat mi bylo líto, ale představovalo to pro nás příliš velkou strategickou výhodu, abych mohl nechat rozhodnout soucit. 

Obléhání se táhlo a  mně se podařilo odchytit daleko za našimi liniemi dopis od Elwing. U nich se také nedělo nic zajímavého. Věděl jsem, že u mě se jedná pouze o ticho před bouří a doufal, že to nebude stejné u mých přátel. 

V odpovědi jsem popsal naši dosavadní strategii, z budoucích plánů jsem však nezmínil nic. Zpráva by se mohla dostat do nesprávných rukou a já to nechtěl riskovat. Za to jsem se Elwing omluvil. Znovu jsem odjel kus od armády, než jsem ptáka vypustil, aby se nestal terčem našich lukostřelců. Díval jsem se, jak orel letí pryč, a zastesklo se mi po té elfské princezně. 

Pak, jako bych se probudil ze snu, rychle jsem se otočil a hleděl na naši armádu. Mé místo bylo tady a já byl hrdý na to, co jsem zatím dokázal. S Bronem po boku jsem se vydal zpět k táboru.

Elwing

Další zpráva od Minas Tirith dorazila po několika dnech. Zřejmě bylo čím dál těžší, překonat vzdálenost mezi námi a armádou, poněvadž tu orel zůstal celé dvě noci, než se opět vznesl do vzduchu. Jakmile jsem ho viděla přilétat, uvědomila jsem si, co všechno Emcee neví. Poslední informace, která se k němu dostala, byla celá jen o stereotypu dní v okolí Isengardu. Od té doby se toho ovšem událo poměrně hodně.

V dopisu jsem se dozvěděla, že se Elfwinovi podařilo obklíčit město a začít s obléháním. Uměla jsem si dobře představit, jak pyšný musí být Emcee. Blíží se jeho velké chvíle, jistě si je užívá. My tu můžeme jen doufat, že se vše vydaří podle plánu. Nepřítel je nevyzpytatelný. Snad bude trpaslík v pořádku. Bron se o něj určitě postará.

Dovolila jsem si ponořit se do vzpomínek na minulé události. Ostatním jsem sdělila, že bych si přála být chvíli sama a oni nic nenamítali. Nechali mne tedy v táboře, zatímco se odděleně vydali shánět nejnutnější potřeby jako vodu, bylinky a cokoliv jedlého. Bylo to poprvé od náročného souboje, co jsem byla skutečně o samotě. Okamžitě ze mě opadla obrovská tíha výčitek. Věděla jsem, že si ani jeden z nich nic takového nemyslí. Přesto jsem si nemohla pomoct a často jsem přemítala nad tím, jaká jsem pro ně právě teď přítěž.