Středozemě v nebezpečí - část 5. - Návrat ztraceného

24. kapitola

Emcee

Měl jsem u sebe samozřejmě stále svou sekeru, má jediná zbraň a také jediná, se kterou umím zacházet. Ledoví strážní stáli nehnutě přesně tam, kde jsem je viděl naposledy. Výhodou těchto ledových golemů bylo jistě to, že nemuseli spát, jíst ani pít. Zajímalo mě, co by s nimi asi udělalo přílišné horko. Na to ovšem nemám prostředky, možná by byl Radagast schopný vyčarovat oheň, aby se jich zbavil, ale ten tu nyní nebyl. Doufal jsem, že je uvnitř a že jej brzy uvidím. 

Zasoustředil jsem se opět na strážné. Ani jeden z nich neměl u sebe zbraň, dobře jsem ale věděl, že to neznamená, že nejsou nebezpeční. S Bronem po boku jsem se začal plížit k bližšímu z nich. Tento vypadal nebezpečnější, nebyl tak zdeformovaný, proto jsem chtěl využít moment překvapení na boj proti němu. 

Když jsem stál krok za ním, všiml si mě ten druhý. Ukázal na mě a vydal podivný hluboký zvuk. Rychle jsem napřáhl a než stačil můj protivník zareagovat udeřil jsem jej vší silou po hlavě sekerou. Jeho ledová lebka se rozbila v ledovou tříšť, nohy však stále držely na místě, tělo se otočilo a stihl jsem se jen tak tak skrčit pod mávnutím jedné jeho mohutné ruky. 

Šokován nečekaným úderem jsem téměř ztratil rovnováhu. Rozmáchl jsem se ještě jednou. Tentokrát jsem mířil na trup těla a ihned po dopadu čepele jsem věděl, že tohle nevydrží ani neživý ledový tvor. Roztříštil se na tisíc kousků a druhý se ke mně už blížil. 

Tenhle měl jednu nohu menší než druhou, a tak se pohyboval velice pomalu. Blížil se bezhlavě na mě, nepřemýšleje nad žádnou strategií nebo něčím tomu podobným. Jeho ledové nohy cinkaly o kamenné dláždění příchodové cesty. Jediné, co nyní stálo mezi mnou a mostem vedoucím do zřícené pevnosti bylo asi 180 centimetrů modrého průzračného ledu. 

Bron si s nepřítelem nevěděl rady. Jeho tesáky nemohly způsobit žádné závažné poranění mase pevného materiálu a jeho nohy nebyly tak silné, aby s nimi tříštil části těla golema. Proto se nyní stáhl ke straně a čekal, připraven vyrazit. Já si v ruce potěžkal sekeru a počkal, až ke mně nepřítel dojde. Uskočil jsem do strany pod jeho útokem vedeným shora na moji hlavu. Máchl jsem po jeho pravé ruce, ale rána byla příliš malá a odštípl jsem jen malý kousek svého nepřítele. Zdá se, že bolest necítí. 

Prudce se otočil a levicí zaútočil na mé břicho. Uskočil jsem dozadu a provedl útok na jeho hlavu. Zbrzdil jej pravačkou, ale rána byla silnější než předchozí. Přišel o polovinu ruky. Proti oslabenému nepříteli jsem si troufl víc a zaútočil na jeho druhou ruku. Přenesl však váhu na silnější nohu a uskočil stranou. Zakymácel se, ale neupadl. 

Náhle do něj ze strany narazila velká chlupatá skvrna a golem se zřítil na zem. Při dopadu se doslova rozsypal a kousky ledu pokryly cestu. Most ke hradu byl otevřen.

Elwing

Minuty plynuly, slunce zapadalo a my jsme pořád stáli uprostřed té samé místnosti v poněkud nepřiměřeně pevném objetí. Rozhodla jsem se nic nenamítat. Věděla jsem, že by to nemělo smysl. Liam to chtěl vyřešit, jistě bych ho ničím neodradila. Navíc mi teď absolutně nehrozilo žádné citové vzplanutí. Řekla bych, že i kdyby udělal něco nepatřičného, nijak by mě to neovlivnilo. 

Stále to pro mě byla nová zkušenost. Nikdy dřív jsem takový stav neprožívala, rozhodně ne takhle dlouho. Opřela jsem si hlavu o jeho hrudník a čekala. Vždy po určité chvíli sebou malinko pohnul, pozměnil pozici nebo na místě přešlápl. 

„Cítíš něco?" zeptal se zvědavě. 

„Ne, vůbec nic," odpověděla jsem okamžitě. 

Hlasitě si povzdechl. „Asi to opravdu bude těžší. No co, zkusil jsem to," podotkl sám pro sebe.