Středozemě v nebezpečí - část 5. - Návrat ztraceného

12. kapitola

Emcee

Ve městě jsem ještě nějaký čas zůstal, potřeboval jsem si totiž vyřídit pár věcí. První věcí bylo setkání s Dorienem. Došel jsem k vězením a zeptal se žalářníka, jestli již něco někomu říkal. 

"No něco říkal, to je pravda, když s ním mluvil král, ale ten člověk se dočista zbláznil, víte? Mluví úplně z cesty." 

Nevěděl jsem, jestli mě tato skutečnost těší nebo ne. Znamenalo to, že pro nás nepředstavuje žádnou hrozbu, ale nic se od něj nedozvíme. Sám jsem trval na setkání s ním, ale bylo naprosto zbytečné. Mluvil o nesmyslech nebo vůbec. Bylo ale vidět, že má z Alatara velký strach, možná mu toto způsobil on. 

Při cestě domů jsem si uvědomil, že by to také mohl hrát. Kdo ví, třeba má mysl naprosto v pořádku a chce se tímto jen nějak dostat ze zajetí. Je však i dost možné, že si Alatar tak dlouho pohrával s jeho myslí, až se s ním stalo tohle. Nebo to byl nějaký trest. Čaroděj vypadal velice klidně na to, že jsme mu zabrali město, které si tak záludným způsobem vydobyl. Ztratil v této bitvě přeci také mnoho vojáků. Zajímalo by mě, co má za lubem, určitě v tom bude nějaký složitější plán. Někde musí také držet Radagasta a Elwinina bratra. 

Další věcí na mém seznamu bylo sehnat nové oblečení na cesty. To, co jsem měl, jsem zároveň také použil jako spodní vrstvu zbroje a teď jsem měl v kalhotách i košili spoustu roztrhlých kusů a nosit se téměř nedaly. Vyrazil jsem tedy nakoupit oblečení a vzpomínal, jak jsem ho naposledy vybíral v Edorasu, když jsme byli pohromadě. Spolu s novým ošacením jsem pořídil i brašnu na cokoliv, co bych potřeboval po cestě. 

Zranění se za celý den ozvalo jen párkrát, to bylo znamení, že budu brzy připraven odejít. V novém oblečení mi zbývala jen poslední věc, nákup sušeného masa na cestu. Nemohl jsem pořád spoléhat jen na ulovenou zvěřinu, bylo mnoho míst, kde jsem žádné zvíře celý den ani nespatřil a ne každé se mi podařilo ulovit. Nakoupil jsem pořádné zásoby a zastrkal je do kapes mé brašny. 

Čekal mě poslední večer u Liamovy rodiny, druhý den jsem měl v plánu s Bronem vyrazit na cestu. Ten se ode mě nehnul ani na krok, prý u mě ležel i po mém zranění. Vstoupil jsem do domu a zanedlouho se podávala večeře, nevím, jak bych se jim měl odvděčit za pohostinnost. Poslední večer jsme si moc užili.

Elwing

Seděla jsem na lavičce v rozkvetlém parku. Po mém posledním rozhovoru s paní Tári jsem se odešla převléknout a upravit. Má zranění vypadala poměrně dobře, to mě potěšilo. Roklinka musela mít obrovský léčivý účinek. A samozřejmě mě ošetřovali samí znalí lidé. Pousmála jsem se nad takovým pojmenováním, Liam by se mnou jistě souhlasil. 

Poté jsem se vydala směrem k branám města, abych mohla najít své přátele. Cestou mi došlo, že to pro mě bude venku docela nebezpečné se vším tím mrazem. Otočila jsem se tedy zpátky a jen tak bloumala po okolí. „Počkám na ně tady, přece tam nebudou celý den," pomyslela jsem si s úpěnlivým přáním, aby to byla pravda. Nakonec jsem skončila znovu u té dřevěné lavičky.

Čekala jsem několik hodin, strnule sedící, přemýšlející nad tím, co jim budu muset říct. Bála jsem se, že se rozhodnou zůstat zde. Opravdu bych jim v tom nemohla bránit a naše cesty by se rozdělily. Už takhle mi bylo smutno jen při pomyšlení na den, kdy jsem naposledy viděla trpaslíka. Od té doby uplynulo již tolik času. Snad je v pořádku a zdravý. Hledání Radagasta by s ním jistě ubíhalo rychleji. Vždycky měl dobré nápady, uvažoval přímočaře, bez všech kliček a tajností. To by se nám tu hodilo. Myšlenky mi zabloudily i k Radagastovi. Určitě je silný, musí být. Musí být v pořádku, vyčítala bych si, kdyby se mu stalo něco příliš zlého. Kdyby mě tenkrát nechal zakročit, třeba tu dnes mohl být s námi. „Nebo byste byli oba mrtví," šeptal mi v hlavě tichý hlásek. Setřásla jsem ze sebe tu představu a znovu jsem se zvedla.