Středozemě v nebezpečí - část 5. - Návrat ztraceného

26. kapitola

Emcee

Další chodba byla rovná a na konci se stáčela doleva v dlouhé schodiště. Postupovali jsme teď docela hluboko pod zem. Něco na tom se mi líbilo, bylo to trošku jako být zase doma. 

Jak jsme slézali po schodech, začal zesilovat zvuk, který jsem původně přiřadil k našim vlastním krokům. Bylo to však něco jiného, protože jsme se k tomu zcela jistě blížili. Bylo to nepravidelné hučení, jako by tu snad foukal silný vítr občas doplněný o cinkání. Žádná zvonkohra to však nebyla, spíš jako kladivo na kovadlinu. 

Citelně se také ochladilo, ale o se dalo v podzemních prostorách čekat, to jsem dobře věděl. Něco na tomto chladu mi však připadalo nepřirozené a bylo mi jasné, že na místě s ledovými strážci bude přítomna jakási studená magie způsobující toto podezřelé ochlazení. 

Schody končily ve veliké obdélníkové místnosti s vysokým stropem. Co bylo dřív používáno jako honosná jídelna s dlouhým stolem a mnoha židlemi se dnes stalo výrobní halou na vojáky. Zahalení tady stáli nad mohutnými stoly ze světlého dřeva a z rukou jim tryskaly bíle vločky a kousky ledu. Ty se na stole usazovaly a vytvářely tak ledové kry, které si mohli otáčet a přidávat hmotu, kde se jim to zrovna hodilo. 

V jedné části vyčarovávali nohy, v jiné ruce, v další hlavy a v některých celé trupy. Nevýhodou této práce bylo, že když udělali chybu, neměli, jak ji odčinit. Mohli led pouze přidávat, ale jak řekněme zkrátit nohu či ruku neměli. Možná by šlo nechat část odtát u ohně, ale toho se dělníci báli a chovali k němu velký respekt. Když se tedy dokázali obejít bez něj, udělali to. Výsledkem byly ty zrůdy s každou nohou jinak velkou a rukou jinak dlouhou. 

Nepříjemné hučení vydávali právě svým vyvoláváním proudu ledových částeček. Dlouho jsem hledal zdroj zvláštních cinkavých nárazů. Vycházely z prostředka haly, kam jsem se musel opatrně proplížit podél stěny. Využíval jsem všechny techniky neviditelného pohybu, které mě naučila Elwing. 

V samotném středu této manufaktury na vojska stála kovová konstrukce podobná rámu, před kterou stál kouzelník s vyššími schopnostmi a pravděpodobně i postavením. Ostatní přinesli části těl, které dle jejich uvážení měly vytvořit fungující postavu a on je nechal vznášet se ve vzduchu, otáčel s nimi a pak je spojoval. Byly to právě nárazy ledových kusů o sebe při spojování, které vydávaly ty prapodivné zvuky. 

Takto se však stvořily neživé masy ledu. Zcela jistě to nebyla obyčejná zmrzlá voda, na to měla těla až příliš blankytnou barvu a byla nepřirozeně čirá. Bylo to svým způsobem nádherné, ta neumělá sochařina a krásný vzhled stavebního kamene. Nehybná těla se pak vynášela na nosítkách ven z haly otvorem vedoucím do jeskyně. 

Tam jsme s Bronem měli vyrazit na další prohlídku. Tohle bude dlouhá noc. Byl jsem si téměř jistý, že venku se mezitím úplně setmělo. Museli jsme však zůstat vzhůru, kdyby nás kdokoliv objevil, živí bychom se odsud pravděpodobně nedostali.

Elwing

Po nějaké době na mě znovu dolehla šílená únava. Zvedla jsem se a odcházela k sobě do pokoje. I za tu krátkou cestu se mi začínalo rozplývat vidění. Už abych byla pod peřinou. Sotva jsem padla na postel, cítila jsem, jak usínám. 

Spánek byl neklidný, plný divokých snů. Ráno jsem si většinu z nich nepamatovala, v paměti mi utkvěl jen jediný obraz. Temný prostor osvícený jednou jedinou loučí a strašlivý nelidský obličej, jemuž ze tmy světélkovaly oči. Té představy jsem se dlouho nemohla zbavit. Ležela jsem s pohledem upřeným ke stropu. Proč by se mi zdálo něco takového? 

Nemělo smysl nad tím takhle dlouho přemítat. Rozhodla jsem se tedy vyjít ven. Byla jsem poměrně překvapená, když jsem zjistila, jak vysoko je slunce na obloze. Musela jsem spát celé dopoledne.

Vstoupila jsem do společné místnosti. Pod nohama mi proběhl Sebastian a vzápětí se dožadoval mé pozornosti. 

„Copak se děje?" ptala jsem se ho. 

Hýbal čumáčkem, ale žádný zvuk nevydal. To bylo možná lehce zvláštní, obvykle přece mlaskal nebo trochu hvízdal. Zvedla jsem ho k sobě do náruče. Možná to bylo opět jen díky mému stavu. Jednoduše chce být v mé přítomnosti. 

Zamířila jsem ke svému křeslu, ale těsně před ním jsem najednou zakopla. Zachytila jsem se o opěradlo, takže se mi podařilo nespadnout rovnou na zem. Sebastian naštěstí dopadl do měkké podušky. Zadržela jsem v sobě bolestné syknutí, když jsem se nešikovně praštila přímo do lokte. 

Ohlédla jsem se, abych zjistila, co mi překáželo v cestě. Byl to Liam. Představovala jsem si mnoho věcí, ale tohle ne. Seděl tam na podlaze, kolena měl přitažená k hrudi a obličej schovaný. Zdálo se, jako by se jeho tělo lehce třáslo. Celý ten výjev byl podivný, nejspíš si mě totiž nevšiml, ani když jsem o něj právě zakopla. 

„Liame?" promluvila jsem poměrně nahlas. 

Chvíli se nic nedělo, pak téměř neznatelně zavrtěl hlavou. Zamračila jsem se. Co to má znamenat? Vždyť dobře ví, že teď špatně rozpoznávám jakékoliv náznaky. Neměla bych to hned vzdávat. Zkusím to ještě jednou. 

„Liame, stalo se něco? Můžu ti nějak pomoct?" 

Doufala jsem, že to neznělo příliš necitlivě. Opět jsem si uvědomila, jak jsem jej naposledy dohnala k slzám. Snad se mi to tentokrát nepovede. Vyčkávala jsem na jakoukoliv reakci. Potom konečně přišla. 

„Já... už to dál nedokážu." 

Tato jediná věta ve mně vyvolala zmatek. Co zrovna Liam nedokáže? Je přece tolik chytrý, jistě zvládne spousta věcí. Zaměřila jsem se na jeho aktuální pozici. Hlas se mu třásl, obávala jsem se, že se těm slzám nevyhnu. Dál už ale nepromluvil. 

„Řekneš mi, co nedokážeš?" ptala jsem se obezřetně. Tady už jsem se poněkud ztrácela. 

„Jsem úplně neschopný, Elwing," ozvalo se. 

„Proč?" Nevěděla jsem, jaké klást otázky. Stejně mi odpovídal na úplně jiné. 

„Jen se na mě podívej. Copak bych vůbec mohl něco dokázat?" 

Naklonila jsem hlavu ke straně. „Já...se na tebe zrovna teď nemůžu podívat, Liame. Mohl by ses mi ukázat?" 

S lehkým pohozením vlasy zvedl svůj obličej. Přesně jak jsem očekávala, po tvářích mu stékaly slzy. Musím být obzvlášť opatrná. 

„Tak, teď mě vidíš. Nepřipadám ti jako zoufalec?" 

Když jsem dlouho váhala s odpovědí, pochopil to nejspíš jako souhlas. Znovu se přede mnou skryl. 

„Takže si to taky myslíš. Chtěl jsem ti pomoct, vážně ano. Jenže to nefunguje a mě už vůbec nic nenapadá." 

Aha, takže se jedná o tenhle problém. „Já na tebe přece netlačím. Nemusíš se tím trápit." 

Moje reakce spustila ještě větší vlnu pláče. „To už mě zatracuješ úplně? Jsem blbec. To já měl jít do Dol Gulduru. Třeba bych padl do rukou toho mága a vy byste měli pokoj." 

Připadalo mi, že mluví úplně z cesty. Měla jsem na jazyku jemnou výtku, ale rozmyslela jsem si to. Zkusím to jinak. 

„Můžu tě obejmout," navrhla jsem a natáhla k němu ruce. 

Po dlouhém promýšlení se nechal zvednout. Opatrně jsem ho objala, ruce položila na jeho lopatky a zůstala tak. 

„Proč mi chceš tak moc pomáhat?" pokračovala jsem ve vyptávání. Cítila jsem jeho slzy na své vlastní tváři. 

„Protože... já... protože tě mám rád."