Zpoutání [Dokončeno]

78.

Ne. Tohle celé je naprosto špatně. Nemůžu, se nechat ovládat chtíčem. Heat. Ten za to může. Za pár dní ho dostanu, ale tohle je jen další vymluva, kterou splodila moje hlava. Kvůli srdci si tohle budu vyčítat až do konce života a co řeknu Nateovi? Vím, že mě poslouchá pokaždé, když mu vypravím o Tobim a smutných nocí bez jeho přítomnosti. Navíc právě zlomím srdce i Mattymu....jsem takovej sobeckej debil.

,,N-nemůžu" rychle zvednu hlavu a slezu z jeho klína. ,,T-to nejde. J-já mám Natea.... Teď už to vím." pozorovat jeho obličej, který se pomalu tvaruje do sklamané grimasy je asi to nejhorší. ,,A-a já u-už doufal" vzlykne a otočí se zády ke mě. ,,Matty nám by to stejně neklapalo a co kdyby se Natee..." ,,Probudil? Nebuď směšný. Jeho stav je den co den horší" skočí mi do řeči a nahlas se uchechtne.

To neřekl. Nemohl....vždyť mě každý den podporoval ať to s ním nikdy nevzdám. Už je mi to všechno jasný. Tohle vše dělal jen pro to aby si mě omotal okolo prstu a já se do něj debil zamilival! Naštěstí se tak nestalo. Stihl jsem všechno zastavil než jsem se do něj zamiloval.

Bez řečí se rozeběhnu z ložnice. Na chodbě na sebe hodím boty a utíkám ulicemi města směr nemocnice. Před měsícem ho převezli sem protože to nebilo nic vážného a městská nemocnice má více lidí v kómatu.

Theo se doufám do té doby neprobudí.
Do nemocnice  vletím rychleji než bych chtěl a tak malém vrazím do procházející Tary. ,,M-můžu za Nateem?" vyhrknu a utřu si setkající slzu. ,,Teď tam nikdo není takže jo, můžeš" poděkuju a nečekám ani na vítah. Schody vyběhnu po dvou a zarazím se až před dveřma pokoje.

Opatrně vezmu za kliku a otevřu. Vstoupím dovnitř a naskytne se mi pohled na ochablé tělo napojené na všechny možné přístroje. ,,Ahoj Natee" přitáhnu si židli k posteli a posadím se. ,,Strašně mě mrzí, že jsem tady dlouho nebyl." chytím ho za ruku a přitáhnu si jí ke tváři. ,,musím to toho t-tolik říct" jedna slza steče po mě tvaři a nakonec i na Nateovu ruku, kde se vsákne do rukávu. ,,O-omlouvám se. J-já nechtěl aby mě to tolik pohltilo. T-to Matty se poslední dobou o mě s Tobim staral až málem nahradil t-tvoje místo." i když je v kómatu a nevnímá mě, pořád je težké o tomhle mluvit. ,,N-nevím, co mě to p-popadlo, ale n-nechal jsem ho a-aby to udělal. Zmanipuloval m-mojí mysl aby s-se do něj zamilovala, ale s-rdce to nedovolilo." propukl jsem do panického pláče a hlavu opřel o jeho dlaň. ,,V-vzpamatoval jsem se dřív n-než....n-než" už jsem nedokázal dál mluvit. Nešlo to a já nevěděl jak pokračovat.