Zpoutání [Dokončeno]

79.

Nevím jak, ale asi mě to celé vyčerpalo, až jsem usnul. Zamžoural jsem do nepříjemného světla a rozhlédl se po bílé místnosti. Nikde nikdo. Více se zavrtám do teplé peřiny a chystám se znova usnout, když v tom mě někdo obejme. Leknutím sebou škubnu a chytím ledovou ruku, která svírá můj bok.

To nemůže být přece.... ,,Niki" zašeptá chraplavým hlasem, který znám až moc dobře. Bojím se otočit. Bojím se, že se mi tohle všechno jenom zdá.

Druha ruka spočine na mě tváři. Je ledová. Slzy se nahrnou do mích studánek a ruce rozklepou. Přímo hrobové ticho naruší můj vzlyk...a další. Je na mě toho moc, až mám halucinace. ,,Neplakej" palcem mi setře první stékající slzu a začne mě hladit po tváři. ,,Miluji tě" zašeptá a políbí mě na spánek. To už jsem nevydržel a propukl v hystericky pláč.

,,Nate..." rychle se otočím a skočím mu kolem krku. ,,T-tolik jsem se o tebe b-bál" zbořím hlavu do jeho ramene a nechám slzy se vsakovat do tenké látky. Více si mě k sobě přivine a už cítím slzy, které tečou po mém rameni. Pláče. Nechci aby plakal. Malinko se odtáhnu a začnu slízávat slané kapičky slz. ,,U-ž mě tu nenechávej samotnýho" kňournu a zakoukám se do jeho očí. ,,Neboj, už nikdy." šetne a spojí naše rty, které se o sebe lehce otírají.

Opřu čelo o to jeho a on se usměje. Tak krásný. Nechápu jak jsem bez tohohle mohl celé ty měsíce vydržet.